S LÁSKOU A LASKAVOSTÍ K SOBĚ

O JEDNÉ PANICKÉ ATACE A ZAKÁZANÝCH EMOCÍCH

Víte, jak vypadá taková panická ataka? Já už ano. Myslela jsem si, že to vím zhruba dva měsíce, až po včerejší atace mi došlo, že to vlastně vím už několik let. Ale pěkně od začátku.

Všechno to začíná a končí u emocí. Když se je v dětství, ať už z jakéhokoliv důvodu, naučíte potlačovat, zaděláváte si na velké problémy do budoucna. A přesně to se mi stalo.

Že jsem měla panickou ataku, jsem si uvědomila zhruba před měsícem a půl. V noci jsem se probudila a bylo mi zle. Bolela mě hlava, bylo mi na zvracení, měla jsem tlak v žaludku/na hrudi, měla jsem zimnici. Musela jsem to asi půl hodiny rozdýchávat a poté se mi naštěstí podařilo usnout. Druhý den ráno nic. Byla jsem „naprosto v pohodě“. Tehdy mi to došlo. Panická ataka.

Měla jsem toho tehdy za sebou hodně. O vánocích zemřela manželova babička. Starší dcera to těžce nesla. Do toho jarní lockdowny, domácí výuka, obě děti doma. Do toho moje máma velice vážné zdravotní problémy, chvíli to vypadalo, že už tady s námi dlouho nebude, do toho manželova maminka zdravotní problémy a ke všemu starší dcera začala vše somatizovat, takže také problémy se srdcem, bolesti břicha a hlavy, vyšetření na kardiologii v Praze. O tlaku, který jsem sama na sebe vyvíjela kvůli svojí práci, už ani nemluvím.

Na jednoho člověka docela slušná nálož. A co na to moje psychika? Ta zafungovala tak, že jsem se prostě uzavřela do sebe, aby se ke mně už žádná bolest nemohla dostat. Jenže ono se k vám potom nedostává ani to hezké, že? Natož aby mohlo něco odejít ven. Nejsem žádný odborník na panické ataky, ale jako hlavní problém (alespoň u sebe) vnímám dlouhodobě potlačované emoce. Máte v sobě takový přetlak, že ty emoce musí prostě nějakým způsobem ven.

A tak vám tělo dá vědět: „Holčičko, tak takhle by to nešlo.“

Včera přišla další ataka. Bylo před obědem a mě začalo být špatně. Bolest v žaludku (už asi třetí den po sobě – to byly takové náznaky, které jsem ještě rozchodila). Bolest na hrudi. Nemůžu dýchat. Je mi fakt blbě. Už jsem ve stavu, kdy říkám manželovi, že je mi fakt zle. Řešíme, zda volat záchranku. A v tom to přišlo. Začalo mi z toho všeho být do breku. Věděla jsem, že je to s největší pravděpodobností panická ataka.

A tak jsem si dovolila slzy. Slzy, které jsem mnohokrát potlačila. Jakoby se protrhla stavidla na hrázi. Dvacet minut se moje tělo otřásalo výbuchy pláče, který nešel zastavit. Mezi vzlyky jsem jen stačila říct manželovi, že se potřebuju vybrečet.

Všechny ty hluboko uložené pocity a emoce, které tam spaly dlouhé roky, se najednou začaly drát ven. Strach o tátu, že se někde zase opije a něco se mu stane. Strach, že se opije a zase se s mámou budou hádat. Strach, že přijde domů opilý a já ho zase budu muset půl hodiny přemlouvat, aby si šel lehnout do postele a nespal u stolu v kuchyni, protože já jsem byla jediná, na koho slyšel a dal si říct. Strach, že máma bude zase brečet.

Vztek – proč to ten táta dělá, copak mu na nás nezáleží? Proč je na něj máma ošklivá? Proč tohle dopouští, aby se dělo? Zase jsem seděla zavřená v koupelně, houpala se dopředu a dozadu, držela si uši, abych ten křik nemusela poslouchat.



A začalo mi všechno docházet. Proč bytostně nesnáším, když se děti pořád o něčem dohadují. Proč si celý život nechávám překračovat hranice, jenom abych nemusela podstoupit konflikt. Proč jediné, co umím opravdu dobře ventilovat, je vztek (a následný pocit viny, že jsem se neovládla). A pak přišlo neskutečné uvolnění.

Až zpětně mi došlo, že přesně tyhle problémy jsem měla v těhotenství. Proto nebyl nikdo schopen přijít na příčinu. Protože šlo o panické ataky. Z přetlaku. Před pár lety to vygradovalo mým prasklým slepým střevem, už ten přetlak prostě nevydrželo. A teď po tom, co se u nás dělo od vánoc, to opět bouchlo. A to jsem už naštěstí spoustu věcí za poslední týdny zpracovala díky homeopatii. Vždycky se to dělo v období, které bylo psychicky hodně náročné. To byl spouštěč.

Takže si teď v sobě čistím vzorec, že emoce jsou špatně a je zakázáno je projevovat. Před pár dny jsem vám na mojí facebookové stránce S láskou a laskavostí k sobě psala, že zrovna procházím velmi intenzivní a silnou transformací a tohle uvědomění je jeho součástí. A já jsem za něj neskutečně vděčná. Protože tohle je cesta k uzdravení. To, že vytáhnete na světlo světa svoje traumata a bolesti, které jste potlačili někam hodně hluboko ve vás. Vytáhnete je na světlo boží a umožníte si uzdravit je.

Nepíšu vám to proto, že chci od někoho litovat. Nechci být v roli oběti, ale v roli tvůrce. V roli tvůrce svého vlastního vědomého života. A jeho součástí je i inspirovat druhé. Například inspirovat vás k tomu, abyste projevovali svoje emoce, abyste o nich mluvili a tím se uzdravovali. Vylezte ven ze svých ulit a dovolte si být tím, kým opravdu jste. Každý, byť sebemenší krůček, se počítá. A dělejte to, jak jinak než, s láskou a laskavostí k sobě.

Ze srdce vám přeji krásné letní dny plné lásky a radosti.

Šárka Endtová
„Mám dar cítit emoce druhých lidí. Díky škole života vidím jeho skryté souvislosti a univerzální zákonitosti. Vnímám život v celé jeho jednoduchosti a kráse. Díky tomu mohu pomáhat lidem řešit jejich problémy a opět vidět světlo na konci tunelu. S láskou a laskavostí k sobě.“ Jsem autorkou eBooku Perfekcionismus aneb jak se zbavit teroristy ve své hlavě . Pokud chcete vědět více o mě, můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Perfekcionismus aneb terorista v hlavě

    Chcete umlčet ten hlas ve své hlavě, který Vám neustále říká, že to, co děláte není dost dobré? Že vy nejste dost dobří? Stáhněte si zdarma pomocníka pro boj s teroristou jménem PERFEKCIONISMUS.

  • Potkáme se na Facebooku:
  • Nejnovější články