KDYŽ JÍDLO PÁLÍ NA DUŠI

Když praskají ledové kry kolem srdce, může to být fakt děsivý. Ten zvuk praskání ledu se člověku zařezává do mozku. Je děsivý, všudypřítomný a nelze před ním utéct. Snažíš se před ním schovat, ale je pořád s tebou. Chce se ti utéct, ale vždycky tě dostihne.

Celé roky před ním utíkáš. Občas se ti podaří ho něčím přehlušit a žít chvíli v naději, že teď už to bude dobré, ale vždycky se nenápadně a nepozorovaně vrátí zpátky. Je to pomalé. Tak nějak neslyšně se to připlíží zpátky a začne to znovu.

Takové jemné šumění a ševelení. Začneš být někde uvnitř lehce nervózní. Začneš se ošívat. Vlastně ani nevíš proč. Neuvědomuješ si to. Jenže intenzita se zvyšuje. Ale tobě to pořád nedochází. Nechceš ho slyšet. Doufáš, že už je pryč. Tvoje mysl tě plně zaměstnává. Začne ti dodávat do života dramata. Je totiž velice chytrá. Nechce, abys to praskání slyšela. Ty se začneš cítit zoufale. Chce se ti křičet, ale ovládáš se. Jenže je toho moc. A tak si občas zakřičíš, abys to přehlušila. Nedá se to totiž snést. Máš pocit, že se z toho zblázníš. A tak křičíš čím dál tím víc. Jen abys to umlčila.

A čím hlasitější to praskání je, tím větší drama ti mysl do života přináší. Pořádně ti ho okoření. Je to jako když celý život chodíš do thajské restaurace, kde si dáváš pálivé jídlo. První sousto se ti nezdá tak hrozné, ale s každým dalším soustem je to horší a horší. Cítíš čím dál tím větší pálení, tvoje ústa jsou v jednom ohni, začínáš se potit, na čele se ti objevují první krůpěje potu. To pálení se nedá snést.

Vzpomeneš si, že jsi někde četla, že je dobré se napít. Tak to zkusíš přehlušit vodou. Na chvíli máš pocit, že je to lepší, ale za chvíli je to zpátky. Nepomáhá to. Nezbývá než to přetrpět.

Před příští návštěvou restaurace hledáš rady. Někdo ti řekne, že jediný a zaručený recept je něco studeného. Tak zkusíš zmrzlinu, ale výsledek je po chvíli stejný.

Někdo další ti řekne, že se musíš napít mléka. Při další návštěvě to zkusíš, tohle už určitě zabere. Zase nic. Pořád to pálí jako čert.

A ty už to nechceš! Už jsi z toho všeho fakt unavená. Nechceš to vidět. Nechceš to slyšet. A hlavně to už nechceš cítit! Už ne. Tentokrát to přeci mělo být pryč. Proč? Ptáš se sama sebe, proč se ti to děje? Co děláš špatně? Vždyť se přece tolik snažíš! Hledáš řešení.

A pak tě napadne hříšná myšlenka změnit restauraci. Jenže je to vaše oblíbená rodinná restaurace, kam chodí tvoje rodina po generace. Ano, každého to jídlo pálí. A všichni to vydrželi! Ty přece musíš taky!!!

Přemýšlíš o tom, jestli budeš zbytek života chodit do stejné restaurace jenom proto, že máš strach z toho, že to nikdo nepochopí, když půjdeš jinam. Párkrát tam ještě zajdeš a zkusíš najít nějaké řešení. Ale zase to pálí. Tak sebereš odvahu a zkusíš si vybrat jinou thajskou restauraci. Nedochází ti, že jsi změnila pouze kulisy, ale jídlo zůstalo stejné.

Zase to staré známé hučení a praskání. A je čím dál tím hlasitější. Chce se ti zase křičet. Tak křičíš, nejde to ovládnout. Křičíš z plných plic. Ale nepomáhá to. Ten zvuk se zařezává do tvého mozku. Prostupuje celé tvoje tělo, zažírá se ti až do morku kostí. Už nemáš sílu s ním bojovat. Brečíš. Zoufale. Tvoje tělo se otřásá vzlyky. Nejde to zastavit. Až se dostaneš na samé dno. Už nic necítíš. Prostě jenom jsi. Tady a teď. A to je ten moment. Bod zlomu.

Najednou ti to dojde. Můžeš celý život zkoušet najít něco, co zkrotí to pálení nebo prostě přestaneš chodit do restaurace, kde se podává pálivé jídlo. Je to tak jednoduché!

Jenomže tvoje rodina tam chodí už po generace. A všichni před tebou to vydrželi. Ty to přeci musíš vydržet taky. Jinak jsi selhala!

Vážně je selhání přestat dělat to, co ti ubližuje? Nebo je to řešení, na které nikdo z tvých předků nepřišel a ty to teď můžeš změnit?

A tak se rozhodneš. Zvedneš se už posté ze země. Oklepeš si kolena, která se ti třesou strachy, protože tohle rozhodnutí chce spoustu odvahy. A vydáváš se hledat novou restauraci. Třeba italskou nebo francouzskou. Ale na tom vlastně nezáleží, protože cesta je cíl. Tu svoji vysněnou restauraci jednoho dne najdeš. Důležité je, že ses vydala na cestu. Na cestu ze začarovaného kruhu. Na cestu k lepším zítřkům. Na cestu k sobě.

Šárka Endtová
„Mám dar cítit emoce druhých lidí a vnímám život v celé jeho jednoduchosti a kráse. Díky tomu mohu pomáhat lidem řešit jejich problémy a opět vidět světlo na konci tunelu. S láskou a laskavostí k sobě.“ Jsem autorkou eBooku Perfekcionismus aneb jak se zbavit teroristy ve své hlavě a Meditační pohádky o jednorožcovi . Maluji na sklo a obrazy. Pokud chcete vědět více o mě, můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů