S LÁSKOU A LASKAVOSTÍ K SOBĚ

Děti jako zrcadlo naší duše

K dnešnímu článku mě přivedl nedávný silně transformační zážitek s mojí dcerou. Článek na toto téma ve mně uzrával už nějakou dobu, ale jak se říká, všechno má svůj čas.

Děti jsou naši velcí učitelé. Zrcadlí nám naše nezpracovaná traumata z dětství i karmická a rodová zatížení. Nějakou dobu mi trvalo to pochopit. Měla jsem pocit, že mě moje dítě zničí. Moje starší dcera je opravdu hodně živé dítě a třeba období, kdy už děti nechtějí být v kočárku, ale bez něj toho moc neujdou, bylo pro mě někdy opravdu za trest.

Neustále mi utíkala a strašně ji to bavilo. Když byla v kočárku, vřískala, že chce ven. Když jsem ji pustila, vřískala jsem já. 😀 Okamžitě totiž brala kramle. Představte si tu scénku: nevyspaná hroutící se matka s kočárkem v ruce zoufale honí po obchoďáku zdrhající dítě. To letí s úsměvem od ucha k uchu nejdřív po chodbě, pak zapluje do obchodu s oblečením, kde matka s počínajícím hysterickým záchvatem musí opustit kočárek se všemi věcmi, protože s ním mezi regály neprojede, aby se k němu vzápětí zase musela vrátit, protože dítě mezitím z obchodu vyběhne a míří si to do prodejny s dárkovými předměty. Opět nechá kočár kočárem a nasadí sprint, aby stihla dítě chytit, než stačí v obchodě něco rozbít. V těch momentech jsem si říkala: „Pane Bože, za co? Proč já?“

Dneska už vím, že problém nebyl na její straně, ale na mojí. Byl to můj problém s nastavením hranic. Jenže tenkrát jsem o tom ještě neměla tušení.
Moje starší dcera je mojí opravdu velkou učitelkou, nic mi nedá zadarmo. Umí mě neskutečně vytočit do neuvěřitelně vysokých otáček, ale taky mě skvěle utěšit způsobem, který by člověk od dítěte jejího věku opravdu nečekal. Bude jí sedm let a je hodně emaptická a citlivá. Když je mi nejhůř, dovede mi říct věci, u kterých jen žasnu.

Dám vám příklad. Jednou jsem byla nějaká rozhozená a plakala jsem, už ani nevím proč, zřejmě jsme řešili něco s manželem. Ano, i přes svoji perfekcionistickou povahu, která mi velí moc nedávat emoce typu smutek najevo, protože tím padá moje maska dokonalosti (více na toto téma se zdarma dočtete v mém eBooku s názvem Perfekcionismus aneb terorista v hlavě), občas pláču před dětmi, protože si myslím, že je to tak správně. Je důležité dětem ukazovat i ty „stinné stránky života“. Že ne vždy je všechno zalité sluncem a že i to patří k životu. Nemá cenu děti nechat plout na růžovém obláčku, protože pak se jednoho dne stejně střetnou s realitou a budou z toho mírně řečeno překvapení. To v tom lepším případě.

Ale zpátky k věci. Dcera mě našla plačící na gauči, sedla si ke mně a povídá mi: „Maminko, neposlouchej, co ti říkám já, neposlouchej, co ti říká tatínek, dělej věci tak, jak potřebuješ ty.“ Spadla mi brada. Přesně tohle jsem v ten moment potřebovala slyšet, že si mám dělat věci po svém a ne jak ode mě očekávají ostatní.

Jednoho dne mi zase povídá: „Každý jednou pozná, jak žili jeho maminka a tatínek, když to bude dělat po nich.“ V té době jsem si v sobě řešila život svůj a mých rodičů. Znáte to: tohle já, až budu mít děti, nikdy dělat nebudu… 😀

Jindy mi zase řekla: „Já nechci dělat věci tak, jak chceš ty, já chci žít život podle sebe.“ Opět můj problém s plněním očekávání ostatních.

Lidé okolo nás nám zrcadlí naše momentální naladění, to, co zrovna uvnitř prožíváme a co si řešíme. Když tohle přijmete jako fakt a začnete to pozorovat, zjistíte, že život je vlastně taková hra. Vesmír nám přihrává do života zrovna takové lidi a situace, které v tento moment potřebujeme. Umožní nám totiž skrze ně pochopit to, co si máme zrovna „vyřešit“. Jedno z mých životních mott zní: „Život je jednoduchý, to jen my lidi si ho komplikujeme“. Když mám s někým problém, snažím se přijít na to, co mi tím vesmír chce říct. Protože to, co vidím v druhých, je moje a co vidí druzí ve mně, je jejich.

Až budete příště zase naštvaní na Vaše dítě, zkuste se zamyslet nad tím, co Vám tato situace říká o Vás samotných. Vaše ego se tomu bude mít tendence bránit, ale pokud se na celou situaci zkusíte podívat trochu z nadhledu, možná budete překvapeni tím, co uvidíte.

Všichni okolo nás nám zrcadlí a obzvlášť děti to dokážou v té nejčistší podobě. Děti, alespoň ty malé, jsou ve svém projevu upřímné a autentické. Nemají potřebu hrát si na někoho jiného. Pokud tedy nemají herecké nadání a nezkouší si zrovna roli. I to jsem s dcerou zažila.

Jednou večer v koupelně za mnou přišla s vážnou tváří a smutným výrazem. Následovala herecká etuda:
„Maminko, já ti musím něco říct.“
„Tak mi to řekni.“
„Ne, já nemůžu. To ti nemůžu říct.“ (herečka nasadí velmi nešťastný výraz a začne pofňukávat)
„Gábi, co se děje? Tak mi to řekni. Víš, že mi můžeš říct všechno.“
„Víš, je mi to vážně moc líto, ale já tě nemiluju. Promiň. Fakt mě to mrzí.“ (herečka dokonce i slzičku uroní)
Zůstala jsem na ní koukat, jakože co to má být?!?
„No, to je mi teda líto. Ale já tě i tak miluju.“
Nechala jsem to potom už být, protože mě tím trochu vyvedla z konceptu a ráno jsem se jí zeptala, jestli je všechno v pohodě a co to mělo včera být a ona mi vesele odpověděla, že to viděla v televizi. 🤣🤣🤣

Teď už se, ale dostávám ke svému zážitku. Poslední dny jsem byla hodně otrávená z toho, co se kolem nás děje. Nechci tady úplně rozebírat co si o celém tom humbuku kolem coronaviru myslím, ale poslední dny jsem dost bojovala s tím, že mě to celé štve a zmítaly mnou emoce typu vztek a bezmoc. Vím, že řešit věci, které nemám možnost ovlivnit, nemá smysl, ale stále se mi to téma vracelo jako bumerang. Mám totiž silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a nesnáším lež (ale o to tady teď nejde).

Dcera začala mít hroznou potřebu nám vzdorovat. Neustále odmlouvala, odsekávala, hádala a pošťuchovala se se ségrou, prostě pořád něco. Manžel odjel na fotbal a já na to zůstala sama.

Vygradovalo to večer v koupelně. Odmítala přijít ke mně na čištění zubů. Tak jsem jí řekla, že už na to fakt nemám a ať si ty zuby vyčistí sama, že já s Natálkou odcházíme do pokoje. Načež se rozbrečela a vztekle se na mě vrhla, aby mi zabránila v odchodu a že ne, že ty zuby ji prostě musím vyčistit já. Já jsem se nenechala a odešla s druhou dcerou do pokoje. Celou cestu se na mě věšela a dělala scény, že ji zuby budu čistit já, což jsem odmítala.

No trvalo to pár dalších minut „boje“, než mě osvítilo. Nějak se mi podařilo zůstat v klidu a podívat se na to celé z nadhledu. A najednou jsem uviděla tu paralelu. Můj vztek a bezmoc z toho, že nemůžu ovlivnit to, co se kolem mě děje a neochota to přijmout jako fakt a nechat to být. Stejně tak, jako moje dcera byla vzpupná a nechtěla se v ten moment smířit s danou situací.

Ano, věděla jsem, že nám ostatní pouze zrcadlí a že děti nás nezlobí schválně, aby nás vytočili. Ano, to všechno jsem věděla, ale pouze v rovině mysli. V ten moment jsem ji najednou uviděla jako úplně někoho jiného. Jakoby se zastavil celý svět a já jsem to pocítila až do morku kostí. Najednou jsem viděla tu nádhernou čistou dětskou duši, která se jí zrcadlila v očích a která na sebe vzala ten nelehký úkol být mým zrcadlem a mojí učitelkou.

V tu chvíli mě zaplavila nepopsatelně velká vlna naprosto bezpodmínečné lásky. Svoje děti opravdu miluji, ale něco takového jsem ještě nezažila. Na chvíli neexistovalo nic než my dvě a já jsem cítila její neskutečnou čistotu a lásku a zároveň bolest, kterou já jí způsobuji a ona ji statečně nese, protože mě miluje a sama se skrze to učí.

Najednou jsem nechtěla nic jiného než ji pevně stisknout v náruči a užívat si ten moment. I přes její počáteční odpor jsem si ji přitiskla do náruče, dala ji asi milion pus a řekla jí všechno, co jsem měla zrovna na srdci. Že ji miluju přesně takovou, jaká je a že je úžasná. Že jí hrozně moc děkuju za to, že mi dělá zrcadlo a pomáhá mi tím růst. Že vím, jak strašně těžké to pro ni je a že je hrozně moc statečná. Měli byste vidět výraz v jejich očích. Tu neskutečnou úlevu, že vím, co se v ní odehrává a že to chápu a přijímám. Ne hlavou, ale srdcem.

Ten moment si chci uchovat v srdci do konce života, protože byl pro mě opravdu něčím výjimečným.
Jeden citát na závěr, se kterým naprostou souzním a myslím, že by se děti měli rodit s cedulkou na krku, na které by bylo napsáno:

„Podstatou rodičovství je vychovávat dítě, které máme, ne dítě, které bychom si přáli mít. Je třeba, abychom pochopili, že naše dítě je přesně taková osobnost, jakou má být. A když máme štěstí, může být učitelem, s nímž (znovu)objevíme i to, kdo jsme my.“

Šárka Endtová
„Mám dar cítit emoce druhých lidí. Díky škole života vidím jeho skryté souvislosti a univerzální zákonitosti. Vnímám život v celé jeho jednoduchosti a kráse. Díky tomu mohu pomáhat lidem řešit jejich problémy a opět vidět světlo na konci tunelu. S láskou a laskavostí k sobě.“ Jsem autorkou eBooku Perfekcionismus aneb jak se zbavit teroristy ve své hlavě . Pokud chcete vědět více o mě, můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Perfekcionismus aneb terorista v hlavě

    Chcete umlčet ten hlas ve své hlavě, který Vám neustále říká, že to, co děláte není dost dobré? Že vy nejste dost dobří? Stáhněte si zdarma pomocníka pro boj s teroristou jménem PERFEKCIONISMUS.

  • Potkáme se na Facebooku:
  • Nejnovější články