Jaké je nést energii, která mění svět

V pátek jsem byla v Praze na setkání Manifestorů. Pro ty, kdo nevědí, o co se jedná. Jde o Human design, což je systém sebepoznání, který popisuje, jak funguje tvoje energie, rozhodování a životní nastavení. Manifestorů je v populaci zhruba 9 %. Abyste pochopili, kdo jsou manifestoři, půjčím si slova od Roberta Joy Flow:

„Manifestor není typ, který je tady proto, aby reagoval na svět jako ostatní. Není tu od toho, aby vyčkával na znamení, povolení nebo pozvání. Jeho přirozenost je jiná. Manifestor je tady od toho, aby zahajoval. Aby přicházel s impulzy. Aby rozpohyboval dění. Aby otevíral cesty, které předtím neexistovaly. To je jeho podstata.“

Na hlubší úrovni Manifestor řeší téma svobody vs. odmítnutí. Touží po nezávislosti a autentickém projevu, ale zároveň se může setkávat s nepochopením nebo reakcemi okolí, které ho brzdí. Klíčem k jeho rovnováze je přijetí vlastní síly bez potřeby ji tlačit a zároveň vědomé zapojení druhých skrze komunikaci, ne skrze kontrolu.

Musím přiznat, že není úplně jednoduché nést tuhle energii. Někdy je ta cesta dost osamělá a málokdo ji chápe. Proto jsem moc ráda, že Barbora Hun dostala ten skvělý nápad tohle setkání uspořádat. Moc jsem se na tohle setkání těšila a zároveň jsem měla lehké obavy, protože tolik manifestorské energie na jednom místě by mohla být dost třaskavá záležitost. Ale nebyla, naopak to bylo skvělé setkání. 20 cizích lidí, a přitom tolik věcí a prožitků, které máme společné. Bylo super být „mezi svými“.

Moc se mi líbilo, co na setkání řekl Robert. Že manifestoři potřebují být viděni v celé svojí hloubce a já dodám také lidskosti. Ano, toužíme po přijetí jako všichni ostatní, je to lidská přirozenost chtít být součástí celku. Manifestor to má těžší v tom, že málokdo mu rozumí. A proto je pro nás tak důležitá komunikace a informování okolí. I když možná občas působíme jako mimozemšťani, máme toho hodně co nabídnout.

Iniciujeme změny, přinášíme nové úhly pohledu, a to někdy může být děsivé. Chápu to. Sama to znám. Smrádek, ale teplíčko, víme? Hele upřímně, někdy mě to samotnou děsí. Zkuste si to představit – to si tak normálně fungujete a najednou začnete cítit pnutí, impuls, že máte něco udělat. Kolikrát vám to ani nedává smysl, jenom víte, že musíte v důvěře jít a udělat to, protože pokud to neuděláte, nastane vnitřní chaos.

Takže jste sami vyděšení, hlavou vám běží něco ve smyslu „To ses asi úplně pos…!“, je vám jasný, že vás ostatní budou mít, v tom lepším případě, za blázna, ale prostě musíte. Vlastně nemusíte, jenže víte, že když ten impuls nebudete následovat, vlastní hlava vám udělá ze života peklo. A tak i když máte někdy strach tak velký, že se vám z toho klepe brada i kolena, dělá se vám špatně od žaludku a chce se vám zvracet a brečet najednou, prostě jdete a uděláte to. A pak už jen můžete sedět a čekat. Čas ukáže. A to je ještě ta lepší varianta, když ty věci děláte na vědomé úrovni.

A proč tahle sonda do života manifestora? Není to o soucitu ani litování, všichni si neseme na zádech svoji krosnu a je to tak v pořádku. Jen jsem prostě ucítila impuls si sednout a psát, tak jsem ho následovala. Manifestoři vnímají život v širokých souvislostech a hodně do hloubky. Myslím, že jako manifestor mám co říct. Jestli se to, co říkám, bude někomu líbit nebo ne, je už věc druhá. Já jsem svůj úkol splnila a i kdyby to dávalo smysl jenom jednomu jedinému člověku na světě a v něčem ho to inspirovalo a posunolo dál, já budu spokojená.

Děkuju Báře za organizaci, Robertovi za inspiraci, Daně Zemanové za naprosto úžasnou gongovou lázeň a všem manifestorům za jejich sdílení a za pocit, že v tom nejsem sama. Bylo to s vámi všemi krásný.