O umění pustit ty, které nejvíc milujeme. Naše děti.

Jako mámy máme těžký úkol. Devět měsíců nosíme pod srdcem dítě, je doslova naší součástí. Když se narodí, najednou už tady nejsme sami, máme obrovskou zodpovědnost se o tu bezbrannou bytost postarat. Nespíme, nejíme, nemáme na sebe čas a mnohdy na dlouhé měsíce i roky zapomeneme na vlastní život a potřeby. Staráme se, pečujeme, snažíme se, aby byly naše děti šťastné.

Sice už nejsou naší součástí fyzicky, ale jsme spolu propojení. Potřebují nás. Zpočátku hodně, jsou na nás zcela závislé. Ale postupem času nás potřebují méně a méně. Až nás jednoho dne nebudou potřebovat vůbec. Povedou svoje vlastní životy, budou vychovávat svoje vlastní děti.

Ten proces je postupný, ale i tak bolestivý. Musíte se rozloučit s jednou částí sebe sama. A navíc dobrovolně. Protože víte, že vaše dítě potřebuje svobodu. Že i když už navždy bude vaší součástí, tak ho musíte nechat jít. Nejsou naším majetkem, máme je jen na chvíli „půjčené“. Naším úkolem je dělat jim průvodce. Předat jim to nejlepší, co v nás je.

Svobodu jim člověk dává postupně, po kapkách. Nejdřív, když máte to štěstí, je na chvíli opouštíte, když vám je občas pohlídá třeba babička. Potom přijde školka, škola, zájmy, kamarádi a než se stihnete rozkoukat, hnízdo je prázdné.

Já mám sice obě děti zatím v hnízdě, a ještě nějaký čas budu, ale i tak si uvědomuji, jak těžké pouštění je. Jak je pro mě těžké, že už mě moje dítě na nějaké úrovni nepotřebuje. Jak je těžké se srovnat s tím, že najednou nejste jeho středobodem vesmíru. Že už se vám nechce se vším svěřovat, že potřebuje mít svoje tajemství. Že hledá svoje vlastní cesty a řešení problémů. A že ho musíte nechat dělat vlastní chyby. Musíte ho nechat dělat vlastní rozhodnutí a nést jejich důsledky. I když víte, že ty rozhodnutí nejsou správná a že budou bolet.

Jediné, co můžete dělat je to, že tady budete pro něj, když vás bude potřebovat. Budete pro něj mít otevřenou náruč, ve které se bude moct schoulit v momentě, kdy mu život uštědří lekci. A v momentě, kdy za vámi přijde, jenom roztáhnete ruce, necháte ho vyplakat se vám na rameni a vyslechnete ho. Bez souzení, bez vět typu: „Já jsem ti to říkala.“, protože víte, že ty bolí.

Moc bych si přála, aby všechny děti měly možnost přijít za svými rodiči, mohly se jim svěřit a dostalo se jim pochopení, přijetí, podpory a láskyplného objetí. Ať už ve svém životě řeší cokoliv, protože úkolem nás rodičů je děti bezpodmínečně milovat. I když je to někdy sakra těžké.

A když v tom někdy selžeme, nesuďme za to sami sebe, protože nikdo z nás není dokonalý. Všichni jsme jenom lidi a děláme chyby. Když už ji uděláme a že se to 100 % stane, umějme se za ni omluvit. Nehledejme výmluvy a omluvy za to, proč se to stalo, ale přijměme za ně zodpovědnost. Někdy pouhé upřímné: „Omlouvám se.“ vydá za tisíc slov.