KDYŽ CHCETE VĚDĚT VÍC O SOBĚ...

O dětech, kilech a motivaci

Před pár týdny jsem se rozhodla, že už je na čase se trochu pověnovat svému tělu a vrátit mu zašlou slávu 🙂 Jinými slovy změnit životní styl směrem k tomu zdravějšímu. Přeci jenom, co si budeme povídat, jsem na svoje tělo posledních pár let docela kašlala.

Vzhledem k tomu, že mám dvě malé děti a času je málo, k tomu člověk lehce sklouzne. Do toho, když děti v noci nespí a vy si připadáte jako zombie, jste rádi, že zvládáte základní povinnosti. Na cvičení už nezbývá síla. A upřímně – člověk zleniví. A co se jídla týká, radši nemluvím. Při kojení jsem jedla vše, a kdy jsem chtěla. Jen mi jaksi nedošlo, že už dávno nekojím a tak zvyk zůstal stejný, respektive se z něj stal zlozvyk.

A tak se tak nějak pozvolně a nepozorovaně stalo, že mi na účtu přibylo pár kilo (bohužel tuku) a kondice se vydala na dlouhý výlet do neznáma.
Připadala jsem si už dlouho tlustá a nehezká. Při pohledu na v pase se zařezávající sukni, která mi ještě před rokem byla, se mi chtělo brečet.

Občasný rýpanec od mojí mámy, že bych měla zhubnout, který byl zřejmě dobře míněný, ale vyvolával přesný opak zamýšleného, mi taky moc nepomohl. Moje zraněné vnitřní dítě mělo hroznou chuť křičet co je jí do toho a že JÁ si budu dělat, co chci. A na just nebudu se sebou nic dělat. Bytostně totiž nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí.

Přestala jsem mít ráda zrcadla, protože mi ukazovala něco, co jsem nechtěla vidět. A hlavně jsem přestala mít ráda sama sebe. Nějak jsem při té vší péči o děti, manžela, dům, zahradu, nákupy a úklidy zapomněla na sebe, respektive na SVOJE TĚLO. Na to, že taky potřebuje péči. Že potřebuje kvalitně jíst, že potřebuje pohyb (kolem dětí se člověk sice naběhá dost, ale není to prostě ten druh pohybu, který je potřeba). Na to, že mu vděčím za hodně.

Dlouho jsem hledala motivaci a sílu ke změně. Cítila jsem, že bod zlomu se blíží. Až jednoho dne nastal. Inspirovala jsem se u spolužáků v kurzu, u Evy zdravým životním stylem (tudy k Evě) a u Jirky motivací (tudy k Jirkovi). K přemýšlení mě dovedla i Eva a její koučink a povídání o lásce k tělu a o tom, za co všechno bychom mu měli být vděční (tudy k Evě).

Ale tím hlavním se pro mě stal rozhovor s mojí šestiletou dcerou. Ona je mým velkým zrcadlem. Miluji ji z celého srdce, ale někdy je sakra těžké ustát to, co člověku ukazuje a nevinit z toho jí. Ona je taková a maková, ale to, co tím ukazuje, není o ní, ale o mě. Ale to by vydalo na další článek. Třeba ho někdy napíšu. Děti jsou naši velcí učitelé a je dobré si to uvědomit a připomínat.

„Gábi, jsi nějaká smutná, je ti něco?“
„Mami, mě se zdá, že ti něco je a neřekneš to.“
Aha… Tak zkusím jít s pravdou ven místo obvyklého, že mi nic není…
„No víš Gábi, mě trápí, že si připadám tlustá a že se pořád nemůžu dokopat k tomu, abych s tím něco udělala. Abych začala cvičit a zdravě jíst. A jsem kvůli tomu na sebe naštvaná.“

Co mi na to řekla, si už ani nepamatuji, ale vím, že to byl pro mě ten moment. Že jsem si řekla, že jí chci jít příkladem a že jí ukážu, že když člověk chce, tak dokáže cokoliv. Nejvíc jí dám tím, že věci dělám, ne jenom o nich mluvím.

A tak jsem začala.Vyhýbám se sladkostem, snažím se odpoledne a večer minimalizovat sacharidy, jíst mnohem víc zeleniny a tak podobně. Ze začátku jsem měla tendence zrychlit z 0 na 100. Udělat jednu velkou změnu a to teď hned. Bylo to fakt náročné a samozřejmě jsem se občas neudržela a pak z toho měla výčitky svědomí. Zuby nehty jsem se držela, ale bylo to fakt vyčerpávající.

Až mi díky rozhovoru s kamarádkou (díky Haničko 🙂 ) došlo, že to je cesta do pekla. Uvědomila jsem si, že místo toho, abych se za každý úspěch pochválila, tak jsem se místo toho bičovala výčitkami za každé svoje sebemenší selhání. Jediné čeho jsem docílila, bylo to, že jsem z toho měla depku. A tak jsem si to otočila a začala se chválit.

Došlo mi, že jsem vlastně začala už dávno před tím, než jsem začala. Asi to zní divně, ale vysvětlím. Už pár měsíců zpátky jsem začala používat špaldovou mouku. Postupně jsem ji začala přidávat k normální bílé mouce a teď jsme ve stádiu, že už mám v buchtě nebo palačinkách většinu té špaldové. Když peču, používám mnohem méně cukru než je v receptu. Skoro nejím sladkosti. Začala jsem 1x týdně chodit na tancování.

Teď jsem k tomu postupně přidala další změny typu výměna ovocného jogurtu za bílý (teď nechápu, jak jsem ty ovocné jogurty mohla jíst, připadají mi příšerně přeslazené), několikrát v týdnu si dám k večeři salát a tak podobně. Změn hodně. A když mám občas chuť na něco sladkého nebo nezdravého, tak si to prostě klidně dám. Bez výčitek. Protože vím, že většinu času dopřávám svému tělu kvalitní potraviny a občasný hříšek není na škodu. 🙂

A věřím tomu, že teď postupně váha půjde dolů. I když o tom to primárně není. Neříkám, že mi nějaké to shozené kilo neudělá radost (to si řekněme na rovinu), ale hlavně mám dobrý pocit, že dělám něco pro svoje tělo. Protože ono toho pro mě taky hodně dělá. Změnila jsem prostě ke svému tělu přístup a našla si k němu cestu. A začala ho mít celkem ráda. I ty špeky na břiše mi teď nepřipadají tak hrozné. Jsem totiž svému břichu vděčná za to, že dočasně poskytlo útočiště těm mým dvěma malým zázrakům a pomohlo mi je přivést na svět.

Takže moje rada zní: Mějte se rádi a místo hledání vlastních selhání se radši pochvalte za to, co jste už dokázali.

PS: Dcera chtěla článek přečíst. Když jsem dočetla, tak řekla: „Krásný. A napiš tam ještě: A svět je krásný, svítí slunce. S láskou Šárka.“

Tak Vám to tedy píšu:

A svět je krásný, svítí slunce..
S láskou
Šárka

Šárka Endtová
„Mám dar cítit emoce druhých lidí. Díky škole života vidím jeho skryté souvislosti a univerzální zákonitosti. Vnímám život v celé jeho jednoduchosti a kráse. Díky tomu mohu pomáhat lidem řešit jejich problémy a opět vidět světlo na konci tunelu. S láskou a laskavostí k sobě.“ Jsem autorkou eBooku Perfekcionismus aneb jak se zbavit teroristy ve své hlavě . Pokud chcete vědět více o mě, můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Perfekcionismus aneb terorista v hlavě

    Chcete umlčet ten hlas ve své hlavě, který Vám neustále říká, že to, co děláte není dost dobré? Že vy nejste dost dobří? Stáhněte si zdarma pomocníka pro boj s teroristou jménem PERFEKCIONISMUS.

  • Potkáme se na Facebooku:
  • Nejnovější články