Síla pozitivního myšlení aneb veselé zážitky s broukem

Odřené auto

Před čtrnácti dny mi na parkovišti u restaurace jeden šikovný pán odřel auto. Mohla jsem být naštvaná, že mám auto sotva dva měsíce a už mám odřený celý bok, ale vlastně mě to nijak zásadně nevyvedlo z míry (je to jen auto). Nakonec jsem si řekla, že si z celé věci vezmu to pozitivní a to je fakt, že i v dnešní době se ještě najdou slušní lidé, kteří umí nést zodpovědnost za svoje chování a když někomu jinému odřou auto, tak se přiznají a vše aktivně řeší. V tu chvíli jsem netušila, co mě ještě čeká za legraci.

Náhradní vozidlo

V pondělí manžel odvezl auto do servisu a přijel s náhradním autem. Fakt krásný červený Volkswagen Beetle. Což o to, jsem ráda, že nám vůbec nějaké auto půjčili, ale dvoudveřová nákupní taška mi pro rodinu s dvěma malými dětmi v autosedačkách, přijde lehce humorná. Největší legrace ovšem nastala až v momentě, kdy jsem si do auta sedla.

A co teď?

Řeknu vám po dvou letech v automatu, docela mazec přesednout do manuálu. Ještě jsem ani nevyjela z vrat a už jsem udělala skok jako srna. Začala jsem si představovat moje týdenní fungování s novým mazlíkem.

Plán byl následující:

1. Budu jezdit jenom ve dne, protože auto nemá automatické přepínání světel
2. Budu jezdit jenom po rovině, protože nevím, jestli se ještě budu umět rozjet do kopce bez asistenta rozjezdu, což vzhledem k tomu, že bydlím v Liberci, vidím jako docela zásadní problém
3. Budu jezdit bez dětí, protože představa, že nejdřív budu soukat přes přední sedačky dozadu je a potom ještě sebe, abych je připoutala, mi přišla řekněme lehce bizarní
4. Budu chodit pěšky, chůze je přeci zdravá. Ale při představě, že v 7 ráno vyrážím s dcerou na zádech a dvoukolákem v ruce do Lidlu, abych se do večera stihla vrátit, jsem tuto představu rychle zavrhla.

Další vtipná situace nastala, když po testovací jízdě doma manželovi říkám, že ten tachometr nějak divně ukazuje. Že jsem jela stejně jako vždycky a na tachometru bylo jen 30 km/h. Začal se smát, že si taky nejdřív myslel, že se tam ta ručička nějak zasekává, než si všiml, že to neukazuje v kilometrech, ale v mílích. Hooops..

Šťastný konec

A proč vám to všechno vlastně vyprávím? Mohla jsem být celý týden naštvaná a litovat se, že nemám svůj obvyklý standart a, nebo to vzít s humorem a nadhledem. A já se rozhodla pro to druhé. A tak teď bavím rodinu a kamarádky svými veselými historkami s broukem. A zjistila jsem, že řídit po letech opět manuál je jako jízda na kole, taky se nezapomíná. Večer svítím, do kopce se rozjíždím a děti jsem sice v lehkých nervech, ale přeci jen dozadu nasoukala a dokonce je i úspěšně dostala ven.

Takže důležité poselství zní:

„Není tak důležité to, co se nám v životě děje, jako to, jak se k tomu postavíme.“