Povídka o muži u oceánu

Seděl sám na břehu oceánu a slzy mu stékaly po tvářích. Ztratil ji. Nadobro. Nevěděl, jak má bez ní žít. Cítil se tak strašně osamělý. Chtělo se mu křičet. Měl chuť házet ty obrovské balvany, které ležely všude kolem něj, do vody tak dlouho, dokud nepadne vysílením k zemi. Ale neudělal to, nemohl. Věděl, že musí zůstat silný. Kvůli ní, kvůli jejich lásce. Věděl, že by to tak chtěla. Mluvili o tom spolu. Mnohokrát. Věděla, že odchází. To loučení bylo tak těžké.

Chodili spolu na tohle místo často. Drželi se tady za ruce, dívali se na východ slunce, objímali se a líbali. A taky se spolu často smáli. Vydrželi si tady povídat hodiny. O životě, o svých snech a o společné budoucnosti.

Tolik krásných vzpomínek, které zároveň přinášejí tolik bolesti. Věděl, že tohle už nikdy nezažije. Cítil, jako by uvnitř hořel. Plameny zachvacovaly celý jeho hrudník. Nemohl dýchat. Ta bolest byla nesnesitelná. Chtěl ten plamen uhasit. Už to nechtěl cítit. Chtěl, aby ta bolest přestala.

Tak se vrhl do vln ledového oceánu. Jak se jeho tělo pozvolna snášelo ke dnu, bolest pomalu ustávala. Čas se začal zpomalovat. Světlo se pomalu vzdalovalo a jemu se před očima promítal film jeho života. Od jeho početí až do tohoto okamžiku. Do okamžiku, kdy také pohlédl smrti do očí.

Nebyla děsivá. Naopak pocítil hluboký klid a mír. Najednou jako by žádná bolest neexistovala. Nebylo tam nic a zároveň tam bylo všechno. A pak ji spatřil. Byla tak nádherná. Její oči se na něj láskyplně dívaly a on ucítil, jak mu srdce v hrudi zběsile tepe. Chtěl se jí dotknout, ale věděl, že když to udělá, zemře. V ten moment si uvědomil, že ještě nechce zemřít. Kvůli ní i kvůli sobě.

Najednou chtěl hrozně moc žít, tak jako ještě nikdy před tím. A tak začal zběsile kopat nohama. Ruce a nohy už skoro necítil, jak je měl zmrzlé, plíce ho pálili jako čert, ale nepřestával plavat. Ze všech svých sil se snažil dostat k hladině. To byla v ten moment jeho jediná myšlenka. Plaval o život. Cítil uvnitř sebe ohromnou sílu, která ho poháněla kupředu. S každým tempem byl blíž a blíž k hladině. Blíž k životu.

Když se vynořil a konečně se nadechl, měl pocit jako by to bylo poprvé. Plíce ho pálili, ale s každým dalším nádechem cítil, jak se mu kyslík dostává do každé buňky jeho těla. A přináší s sebou život. Ano, nový život se mu právě vléval do žil. Věděl, že bez ní bude jiný. Ale také věděl, že i tak stojí za to žít. Věděl, že ať mu život přinese cokoliv, on to zvládne. Už nechtěl jen přežívat. Chtěl každý další den prožít naplno. Tak, jako by byl jeho poslední. Chtěl si plnit sny.

Vylezl na břeh a vydal se vstříc novému životu. Šel sám, ale už se necítil osamělý.