Návraty do dětství

Včera jsem na zahradě sbírala kopřivy na čaj. Přestože jsem měla rukavice, po chvíli jsem na prstech ucítila pálení a úplně se mi u toho vybavilo dětství. Pamatujete taky? Vzpomínám si, jak můj brácha kdysi jako dítě spadl na naší chatě nahý do kopřiv. Auuu…

K večeři jsem dělala krupicovou kaši s Grankem. Další vzpomínka na dětství.

Při jídle kouknu na svoji mladší dceru a najednou vidím mého malého bráchu. Holt geny se nezapřou… 🙂

Všechny tři včerejší zážitky mě zavedly zpátky do mého dětství a na tváři se mi objevil úsměv. Neříkám, že moje dětství bylo vždycky idylické, ale většina času byla fajn. Letní víkendy a prázdniny jsme trávili u nás na chalupě.

Byla to malá dřevěná chata o dvou místnostech s velkou zahradou. Vařilo se na plynové bombě, voda se brala ze studny, jídlo jsme dávali chladit do skruže a byl tam suchý záchod s asi milionem pavouků sekáčů, kterým jsme říkali Johana (znáte tu píseň „…našla ho Jóhana s dlouhýma nóhama…“). Svítilo se petrolejovou lampou a večer jsme seděli u ohně, pekli buřty a soutěžili, kdo uvidí jako první letět na obloze družici.

V neděli ráno jsme se vždycky chodili dívat k tetě Ireně na Studio kamarád. Jů a Hele, Muf supermuf, Harry Šoumen, jó to byly časy..

Skákání přes kameny v řece Kamenici byla taky super zábava. K tetě se totiž dalo dojít po silnici nebo se dalo suchou nohou přeskákat řekou.

Odpoledne máma s tetou obvykle zaklekly do záhonu a plely a my děti braly roha, abychom se vyhnuly práci. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za 30 let budu taky klečet v záhonech, poklepala bych si na čelo.

Nejlepší práce pro nás děti byla jezdit s odpadky na smeťák. Tam se totiž dalo najít spoustu pokladů. Samozřejmě k velké radosti rodičů. 🙂

Ještě se mi taky vybavuje rafinovaný trest od rodičů. Když jsem zlobila, musela jsem pak třeba 100x za trest něco napsat. Například: „Nebudu odmlouvat rodičům“, „Nebudu drzá na maminku“ nebo „Nebudu třískat dveřma“. Držitelem rekordu je ovšem trest 1000x napsat „Nebudu tahat kočku“. Ještě to mám schované ve svojí krabici s poklady. Už se těším, až budou holky větší a budou umět psát. Dělám si legraci. I když.. 🙂

Myslím si, že občas je fajn vrátit se zpátky do dětství. Obzvlášť my rodiče malých dětí k tomu máme každý den příležitost. Zapomenout na to, že bychom měli být ti seriózní. Skákat na trampolíně, hrát si v pískovišti s bábavičkami, běhat bosí v trávě a válet sudy se pro nás dospěláky přeci vůbec nehodí. A víte, co? Vykašleme se občas na tu sešněrovanost a staňme se zase dětmi nezatíženými tím, co si o nich kdo pomyslí. Přestaňme řešit neustále naše proč a pojďme prostě jednou za čas udělat něco bláznivého, jenom tak. Prostě proto, že se nám zrovna chce. Určitě to ocení nejenom naše vlastní děti, ale hlavně to malé dítě, které každý v sobě pořád máme. I když ho tak pracně maskujeme.