Cesta do budoucnosti aneb když mozek vynechává

Poslední dobou mám občas pocit, že se můj mozek rozhodl mi ukázat, jak bude vypadat moje budoucnost. Cože tím jako myslím? Že budu jednou taky stará a blbá, jak jednou pravila moje teta. No prostě můj mozek občas trochu vynechává. Trochu víc než obvykle, měla bych říct. 😃

Ještě v dobách před dětmi, jsem měla pracovní stůl, včetně monitoru, oblepený samolepícími papírky s různými poznámkami. Byla jsem papírková královna. Znáte to – co si nenapíšu, jako by nebylo. Teď jsem ve fázi, že už není ani to, co si napíšu. Minulý týden jsem měla virtuální dýchánek s kamarádkami a měla jsem pár věcí, na které jsem nechtěla zapomenout, tak jsem si je napsala na papírek. A hádejte co? No jasně, že jsem na jednu zapomněla. 🤦‍♀️ Příště si ho asi nalepím na čelo, aby si to holky mohly přečíst.

No a můj dnešní zážitek? Ráno jsem šla na dvě sonografická vyšetření a na odběr krve. Vše se dělá na lačno. Takže v 6 hodin ráno jsem vstala, dala si, jako každý den, studenou sprchu, trochu si přišmrncla obličej a sbalila snídani do kabelky. S tím, že budu škrábat auto, jsem opravdu nepočítala. 🙈 Takže mírné zpoždění a lehká nervozita. V ovladači od brány už mám slabou baterku, takže po třetím marném pokusu jsem to vzdala, vyběhla z auta a bránu otevřela v předsíni vypínačem.

V 7 jsem absolvovala první sonografické vyšetření. Zhruba v půl osmé druhé. Kolem ¾ na 8 jsem vyběhla z polikliniky s tím, že ještě rovnou zaběhnu přes ulici do nemocnice odevzdat výsledky doktorce. Celá rozradostněná, že se stihnu včas vrátit domů, aby manžel mohl odjet do práce, jsem vytáhla z kabelky sáček s dětskou přesnídávkou, kterou jsem si vzala ke snídani a během pár vteřin jsem ho hladově vycucla. Při posledním cucnutí jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem ještě měla jít na odběr krve. Samozřejmě na lačno. Takže si budu muset dát opáčko s ranní cestou do nemocnice. No nejdřív ve mně hrklo, ale pak jsem se musela začít sama sobě smát. 🤣 Pozitivní je, že zatím ještě trefím domů, takže vlastně pohoda. 😆

Ale teď zase trochu vážně. Zrovna teď mám docela náročné období a moje psychika dostává celkem dost zabrat. A když už je toho vážně hodně, občas se hlava prostě vypíná a jede na autopilota. Prostě jen základní činnosti k přežití a méně důležité věci vypouští. Takže se mi potom stávají výše popsané situace. Co chci tímhle vším říct je to, že v takových chvílích bychom na sebe měli být hodní. Místo obvyklého nadávání si, že jsem fakt už úplně blbá, si prostě dopřát víc odpočinku a péče o sebe.

Takže když jsem přijela domů, vzala jsem mladší dceru (ta starší už je naštěstí zase ve škole) a šla jsem spolu s ní na procházku. Po cestě jsme se zastavili u oveček a podívali se ke koníkům, zrovna tam mají nádherné hříbátko. Žádný stres a spěch. Vychutnávali jsme si sluneční paprsky, zpěv ptáků, krásu rozkvetlých kytiček, šumění potoka a zvířata, která jsme cestou potkali. Zastavili jsme se u babičky, dali jí kytičku, popovídali si s ní a na oběd jsme se vrátili domů.

Už jsem se naučila, že když je můj nervový systém přetížený, je potřeba se prostě zastavit. Nic není tak důležité, aby to nemohlo pár hodin počkat. To jenom naše ego má občas pocit, že jsme nepostradatelní a bez nás se svět zhroutí. Ale víte, co? Nezhroutí. Nejdůležitější jsme totiž my a naše zdraví, ať už to fyzické nebo psychické.

Jako HSP (highly sensitive people) čili vysoce citlivá osoba mám sklony k přetížení centrálního nervového systému, o to víc si musím na tyto věci dávat pozor. Dlouho jsem s tím neuměla pracovat. V kombinaci s perfekcionistickou povahou je to celkem těžký náklad. Jako vysoce citlivá osoba potřebujete odpočívat víc než ostatní, jako perfekcionista jedete na výkon. Jak to asi mohlo skončit? Totální vyčerpání organismu a úplně rozvrácený metabolismus. Dlouhé roky jsem s tím bojovala. Až když jsem se o vysoké citlivosti dozvěděla, zapadl další dílek puzzle do skládačky.

Dneska už vím, že to nesmím nechat zajít moc daleko. A tyhle veselé příhody se zapomnětlivostí mi jasně dávají najevo, že je potřeba zvolnit. Moje tělo to potřebuje, a protože ho mám ráda a ještě nějakou dobu bych v něm ráda zůstala, ho poslouchám.

Takže když vám vaše tělo říká, že potřebuje zvolnit a odpočívat, poslechněte ho. Je totiž velmi moudré, a když mu budete naslouchat, povede se vám oběma opravdu dobře.