Společenská hra „NE, DĚKUJI NECHCI“ aneb proč říkáme NE, když chceme říct ANO

Rozmohl se nám tady takový nešvar.

Tedy, abych byla přesná, ten nešvar už je tady dlouho a je typicky český. A tím nešvarem je to, že když nám někdo na návštěvě nabídne např. něco dobrého, máme tendence se upejpat, že ne, i když na to vlastně máme chuť. Přijde mi to fakt trochu ujetý.

A k tomu se pojí i druhý extrém, že když řekneš NE, tak se tě na to stejně hostitel ještě alespoň 5x zeptá (protože, co kdyby se to za těch 10 vteřin přeci jenom změnilo, že jo?). Na tohle je specialista můj muž. Trochu ho podezírám, že už mi to dělá schválně, protože ví, že mě vytáčí, když se mě ptá 50x jestli to fakt nechci.

Kde se v nás tohle vzalo? Co nás nutí říkat NE, když chceme říct ANO? Falešná skromnost? Nízké sebevědomí? Převzatý zlozvyk?

Použiju ještě jednu hlášku z filmu Pelíšky – Komu tím prospějete?

Ve své podstatě je vlastně jedno, co nás k tomu vede. Co je důležité je to, že jako vždycky u všeho, máme na výběr. Můžeme pokračovat v upejpání se a odříkání si, protože:

️to je přeci blbý a trapný říct jo

co si o mě kdo pomyslí

nebudu vyčnívat z davu

doplň si to svoje..

nebo to změnit. Super cesta je jet někam do zahraničí. Tam se tě zeptají jednou a když odmítneš, tak máš prostě smůlu. To tě celkem rychle naučí..

Ale teď vážně. Má to nějaký smysl říct 5x NE, protože se tě na to stejně znovu někdo zeptá nebo je lepší si prostě dát? Přestaňme už konečně hrát tuhle společenskou hru a ušetříme tím spoustu času, třeba na fajn pokec.

Tak až se tě příště někdo zeptá jestli si dáš a ty budeš chtít říct ANO, ale do tvých úst se začne automaticky drát „NE, děkuji nechci“, zhluboka se nadechni a prostě řekni „ANO, ráda“.

S láskou

Šárka

PS: Až ke mě někdy třeba přijdeš na návštěvu, tak se fakt neupejpej, mohlo by se ti stát, že na tebe nic nezbyde.