UMĚNÍ POŽÁDAT O POMOC

Dnes o odvaze vzít vlastní život do svých rukou a o umění požádat o pomoc.

Každý z nás už se určitě dostal do situace, kdy mu nebylo dobře a měl pocit, že to nezvládá. V ten moment máme několik možností. Buď budeme dělat, že se nic neděje (což nás většinou stejně časem dožene), budeme se v tom plácat sami nebo požádáme o pomoc. Já jsem zastáncem toho požádat o pomoc.

Ano, není to jednoduché. Můžete mít pocit, že jste slaboši. Že byste to měli zvládnout sami. Ale víte, co? Nemusíte. Požádat o pomoc naopak vyžaduje sakra odvahu. Je to o tom přiznat si, že jsou věci, které prostě sami nezvládnete, musíte pustit kontrolu a vložit důvěru do někoho jiného. A to může být těžké.

A to nemluvím o tom, že i v dnešní době se ještě pořád na vás někteří lidé budou koukat skrz prsty a možná vás budou i soudit. Budou si myslet, že jste slaboši a že byste měli všechno zvládat sami. Chci vás ujistit, že to, že požádáte o pomoc, nic nevypovídá o vaší hodnotě. Tu neurčuje názor někoho jiného. Vlastní hodnotu si určujeme my sami. Nedovolme druhým, aby to dělali za nás.

Doba na nás klade opravdu velké nároky. Jsme přehlcení vším tím děním okolo nás. Války, přírodní katastrofy, ekonomická situace. A do toho si každý řešíme to svoje. A někdy toho na nás může být vážně moc.

Může se to projevit vyčerpáním, podrážděností, nespavostí, frustrací, depresí nebo úzkostmi. V mém případě to jsou panické ataky.

Popíšu vám teď, co se uvnitř mě odehrává, když taková úzkost zaklepe na dveře:

„Sevře mě strach. Je ochromující, úplně mě paralyzuje. Je obrovský a děsivý. Krouží kolem mě jako obrovský děsivý drak, který kolem sebe šlehá plameny. Jeho kůže je rudá a jeho zběsilé mávání křídly vyvolává poryvy větru. Ocitám se uprostřed inferna. Cítím, jak mě jeho pařáty zezadu objímají a svírají. To objetí je tak strašně pevné, že sotva můžu dýchat. Táhne mě dozadu. Zmenšuje mě. A každý krok, který chci udělat kupředu mě neskutečně vyčerpává. Už nemám sílu. Padám.“

Tenhle stav jsem naposledy zažila asi před třemi týdny. Byla jsem svědkem situace, která mě přenesla do minulosti. Na vědomé úrovni jsem s minulostí byla vyrovnaná a vůbec mě netrápila, ale někde v těle ten pocit zůstal a vrátil se v plné síle. Doslova mě ochromil. A překvapil. Jakože hodně.

A tak jsem šla a požádala kamarádku psycholožku o pomoc. Poskytla mi krizovou intervenci a já jsem jí vážně vděčná, byla skvělá! A pak jsem šla a našla si terapeuta. S úplným klidem a bez jediné pochybnosti, jestli dělám dobře nebo co si o tom kdo pomyslí. To mi v tu chvíli bylo vážně úplně jedno. Dneska se na tyhle situace už dokážu dívat z nadhledu a bez emocí a neřeším to. Co si o tom, kdo myslí, totiž nevypovídá nic o mě, ale o tom dotyčném.

A proč to píšu? Protože chci podpořit všechny, kteří si třeba procházejí něčím podobným a bojí se požádat o pomoc. Bojí se odsouzení, bojí se toho, že jsou slabí, když to nezvládnou sami, stydí se. Kašlete na to, co si o vás, kdo pomyslí a dejte sami sebe na první místo. Nikdo není ve vaší kůži, nikdo nezná celý váš příběh a nikdo nemá právo vás soudit. Nebojte se požádat o pomoc, pokud to potřebujete!

Taky bych tady nemusela tohle psát. Mohla bych podlehnout strachu, co si o mě bude kdo myslet, strachu, že mě někdo odsoudí nebo označí za blázna. Já jsem se vědomě rozhodla tyhle názory ignorovat. Uvnitř silně cítím, že tohle sdílené je důležité. Pro mě, i pro ty, kteří jsou třeba v podobné situaci. Nejste v tom sami! Buďte k sobě laskaví a nepovažujte to za selhání. Pro mě je hrdina každý, kdo dokáže překročit svůj vlastní stín a požádat o pomoc. Buďte taky hrdiny svých životů. Stojíte za to. Vážně, věřte mi.