Síla zranitelnosti

Život je někdy dost intenzivní. Třeba zrovna teď.

Fyzicky jsem byla úplně semletá, jen jsem ležela v posteli a nebyla schopná dělat vůbec nic. Byla jsem ráda, že se došourám na záchod a zpátky. Na začátku nemoci jsem nebyla schopná ani toho. Měla jsem takovou zimnici, že ani tlustý župan, dva svetry, tři peřiny a čtyři deky nepomohly a já jsem se klepala jako ratlík a brečela zoufalstvím a vyčerpáním.

A psychika? Ta dostává těžce zabrat. Za poslední dny jsem toho nabrečela, že by moje slzy vystačily na naplnění jezera o velikosti Bajkalu.

A proč to sem píšu? Nechci politovat, jak to mám těžký. Každý si neseme svoji krosnu.

Je to naprosto jednoduché – prostě to tak právě teď je. Nechci hrát hru na neohroženou hrdinku, která je silná a všechno zvládá. Hrdinka pro mě není žena, která všechno zvládne sama, nedá na sobě nic znát a má nasazený úsměv i když uvnitř pláče. Hrdinství je pro mě v dnešní době dát najevo svoji zranitelnost a nedokonalost.

To, že jsem jen obyčejný člověk jako každý jiný. Mám svoje problémy a starosti. Prožívám svoje vzestupy a pády. Že mám dny, kdy mi je fakt na . Že někdy prožívám pocity zoufalství a beznaděje a říkám si, jestli má všechno vůbec nějaký smysl.

Jsem člověk. Se vším, co to přináší. Ať už se mi to líbí nebo ne. A i když mnohdy prožívám vážně pekelné chvíle, vždycky ve mě nakonec zvítězí naděje. Naděje, že je všechno přesně tak, jak má, že je to část cesty, kterou prostě musím projít. A tak se smířím s tím, že to teď prostě tak je, zavřu oči a vykročím do neznáma. A cesta se vždycky ukáže. Všichni máme kolem sebe svoje anděly strážné, kteří přispěchají na pomoc, když je potřebujeme. A za to jsem nesmírně vděčná.

Tak jestli právě teď procházíte složitým obdobím a máte pocit, že není cesty ven, věřte tomu, že v tom nejste sami. Možná, když si přestaneme hrát na hrdiny, zjistíme, že jsme v tom všichni společně.

S láskou

Šárka