O SPLNĚNÉM SNU, VÍŘE V ZÁZRAKY A VDĚČNOSTI

V neděli se mi splnil sen. Vlastně ani nevím, jestli to byl doopravdy někdy můj sen, protože o něčem takovém jsem nesnila ani v těch nejdivočejších snech.

A cože je tím zázrakem? Měla jsem s naším sborem koncert. A dokonce nám za to lidi zaplatili. Chápete to, že někdo zaplatil za to, že mě (nás) uslyší zpívat? Mě, která ještě před pár lety poslouchala věty typu: „Ježiši, nezpívej, to se nedá poslouchat. To zní jako, když tahá kočku za ocas.“ No co si budeme, bylo to tak. Ale pak se něco stalo…

Narazila jsem v časopise Moje psychologie na rozhovor s Idou Kellarovou a její názor, že zpívat umí každý. Vždycky jsem si ráda zpívala a hudba byla součástí mého života. Ale představa, že já bych někde zpívala před lidmi, byla pro mě naprosté sci-fi. Styděla jsem se zpívat i před vlastním mužem, a když jsme si pouštěli v autě rádio a já si chtěla u toho prozpěvovat, dávala jsem vždycky volume doprava. Jakože, abych nebyla slyšet, chápeme se?

A tehdy při čtení toho článku jsem pocítila opravdu velice silné volání po tom absolvovat jeden z jejích workshopů. V hlavě mi proběhlo, že jsem se už asi definitivně zbláznila. Byl to pro mě obrovský výstup z komfortní zóny. Jako vážně se mi do toho nechtělo, ale něco uvnitř mě, mě neochvějně vedlo k tomu se na workshop zapsat. Hlavou mi pak běželo: „Pane bože, co jsi to udělala? To bude fiasko. Tohle fakt nedáš!“ Ale já to dala. Byl to hodně transformační workshop, hodně jsme zpívali, hodně jsme se smáli, ale taky jsme plakali. Ty dávno uložená zranění uvnitř nás se rozplynula a já najednou mohla opět začít zpívat.

A jednoho dne mi kamarádka povídá: „Nechceš jít se mnou zpívat do sboru?“ Jako v první moment mi projelo hlavou, že to už je fakt moc, ale nakonec jsem souhlasila. A dneska jsem za to TAK VDĚČNÁ! Vděčnost vystihuje můj nynější vztah ke zpěvu. Jsem neskutečně vděčná za to, že mě Verča do sboru přivedla. Díky, Veru! Jsem vděčná za to, že jsem potkala tak skvělé lidi, kteří se mnou do sboru chodí zpívat. Je to až neuvěřitelné, jaká parta lidí se tam sešla. Obvykle se ve větších kolektivech stává, že vám někdo sedí více, někdo méně, ale tady jsou všichni tak báječní. Do jednoho. A já si uvědomuji, jaké neskutečné štěstí mám. Protože být někde, kde vás berou takového, jaký jste, je opravdu vzácnost. Všichni se navzájem podporujeme a povzbuzujeme a já jsem za to tak moc vděčná. Díky vám všem za to, že jste!

 A naše sbormistrová? Přála bych vám být u nás na zkouškách. Tolik legrace a zároveň podpory z její strany, to se jen tak nevidí. Dana je takový malý přírodní úkaz. Je plná energie, entusiasmu a humoru. Jo a stojíme jí za to, aby za námi každý měsíc jezdila z Prahy. Opravdu vřele vám doporučuji někdy zkusit její kurz, protože to stojí za to. Nebudete litovat, tím jsem si jistá. Dano, díky za to, jaká jsi a jak nás vedeš!

Dana z nás dokázala vytáhnout to nejlepší, co v nás je. Poslední dva měsíce jsme intenzivně zkoušeli a o víkendu absolvovali soustředění, jehož vrcholem byl nedělní koncert v kině Varšava v Liberci, bo jsme liberecký sbor, že jo? Libé hlasy. No není to krásně poetický název? Koncert byl neskutečný! Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme si to opravdu užili. A myslím, že i diváci. Za prvé kvůli našemu krásnému zpěvu (ty harmonie díky Daniným aranžím jsou vážně úžasné a stojí za poslech), za druhé díky emocím a humoru, který se nám tam podařilo vnést (hlavně tedy Daně!) a za třetí díky skvělé atmosféře, která na koncertě panovala. Já osobně z toho budu ještě hodně dlouho čerpat pozitivní energii.

Dcera se mě před odjezdem na soustředění zeptala: „A ten koncert je konec vaší kariery?“ Fakt mě pobavila. Odpověděla jsem jí, že doufám, že ne, že to je teprve začátek. Její další otázka zněla: „Takže teď budete jezdit zpívat po světě?“ A já říkám: „Kdo ví…“. Jsme sice amatérský sbor, ale víte co? Před třemi lety, kdyby mi někdo řekl, že budu zpívat na koncertě a lidi za to budou platit, tak bych si zaťukala na čelo a smála se tak, až bych spadla ze židle. A teď? Teď se nechám překvapit, kam mě hudba zavede. Protože jak se říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. A i kdyby tohle byl můj první a zároveň poslední koncert v životě, tak to stálo za to!

A moje rada pro vás? Sněte a věřte v zázraky, protože zázraky se opravdu dějí!

Kdo z vás by se chtěl podívat na naše vystoupení, odkaz naleznete tady:

Za úvodní fotku děkuji Lucii Fürstové.