Nezapomínejme na sebe

Svět se zbláznil

Mám pocit, že poslední dny se svět kolem mě zbláznil. Ze všech stran vnímám strach, úzkost, paniku. Moje ego taky jede: „Pane bože, to je hrozný, co budeme dělat?  Kdo se bude starat o děti, pokud my nebudeme moct, protože nám bude hrozně zle, říkali to přeci v televizi, je toho plný internet. Jak vydržíme doma s dětmi, aniž bychom se z toho nezbláznili? Je to přece hrozně náročné. Všude se o tom píše a mluví.“ Snažím se si to moc nepřipouštět a zůstat nad věcí, ale díky té mediální masáži to ne vždycky jde.

Duše volá o pomoc

Po dvou týdnech v karanténě už to nějak nedávám. Tentokrát křičí na poplach moje duše: „Pane bože, brzdi! Máš pocit, že když se strhneš, že tím někomu pomůžeš? Místo jednoho dítěte máš doma děti dvě, k tomu muže, celé dny jenom vaříš, pečeš, pereš, řešíš sourozenecké dohady, z obýváku máš šicí dílnu, protože šiješ roušky jako o závod, snažíš se být v kontaktu s rodinou a přáteli, sleduješ, co se děje, sdílíš užitečné informace na facebooku. A kde jsi ty?“
A mě došlo, že má pravdu. Kde je nějaký čas pro mě? Kde je moje hodina času denně, kterou nutně potřebuji na regeneraci? Nějaký čas se to dá vydržet, ale já už jsem ji neměla ani nepamatuji. Starší dcera byla tři týdny doma s neštovicemi, které pak, jak už to tak bývá, dostala i druhá dcera a protože jsme nechtěli riskovat, že přinese ze školky nějakou další nemoc, protože ta mladší měla docela bouřlivou reakci, byla doma další tři týdny. A pak zavřeli školku. Moje hodino odpočinku po obědě, kde jsi?

Musím…

A co takhle pustit si nějakou hezkou hudbu, přečíst si nějakou knížku, naložit se do vany? Ale kdy, když po mě pořád někdo něco chce, pořád je potřeba něco dělat a ve volných chvílích a po večerech šiji roušky? Spousta lidí riskuje svoje zdraví, přece já nemůžu jen tak sedět nebo ležet a nic nedělat? Musím šít, musím se starat, musím…Věčný a nekonečný boj o tom, co chci a co bych měla.

Relax

A pak mi to došlo. Co? Že svoji realitu si tvořím sama. Že mi nikdo nezakazuje odpočívat. Že mi nikdo nenakazuje šít roušky. Že mě nikdo nenutí být v neustálém stresu (i když o tom by se dalo polemizovat). Já mám na výběr. Buď pojedu v tomhle sebevražedném módu dál a skončím totálně vyčerpaná a stejně budu nakonec nucena ležet, protože moje tělo to nevydrží a, nebo se o sebe začnu starat. Začnu myslet taky na to, co potřebuji já. Potřebuji odpočívat a dělat si občas drobné radosti typu půlhodiny strávené sama v koupelně, abych tady mohla dál být pro ostatní. Tak neušiji denně dvacet roušek, ale třeba jenom pět nebo deset. A, nebo taky třeba žádnou. Celý svět spasit nemůžu.

„Starejme se o druhé, vzájemně si pomáhejme, ale také se starejme sami o sebe. Je to potřeba.“