Není chybou spadnout, ale zůstat ležet

Kolikrát v životě člověk spadne? Možná víckrát, než by chtěl. Pády ale nejsou známkou slabosti. Jsou součástí naší cesty. To nejdůležitější není nikdy nespadnout, ale pokaždé znovu najít sílu vstát.

Mnohokrát jsem se na svojí cestě ztratila. Mnohokrát jsem upadla na zem, zůstala ležet v bahně a brečela. Volala o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Nikdo mě neslyšel. Měla jsem chuť to vzdát. Prostě jenom zavřít oči a už se neprobudit. Necítit tu bolest a bezmoc.

Měla jsem pocit, jako bych ležela někde uprostřed cesty. Okolo chodili lidi, bavili se spolu, někteří se smáli, jiní jen prošli zamyšleně okolo. Ale nikdo z nich mě neviděl, ani neslyšel. Jako bych byla uprostřed filmu, kterého jsem aktivní účastník a pouhý pozorovatel zároveň.

A jak jsem tam tak ležela na zemi uprostřed rušné ulice, došlo mi, že jediný, kdo mě z té země může zvednout, jsem já sama. Buď tam můžu zůstat ležet, brečet, být vzteklá, nadávat na všechny okolo a jen se dívat na to, co se kolem mě odehrává nebo se prostě zvednu, opráším kalhoty a zapojím se do toho ruchu kolem.

A tak jsem vstala, oprášila kalhoty a šla zkoumat život kolem sebe. Po nějakém čase jsem zase upadla, zase jsem tam ležela a zase mě nikdo neslyšel. A tak jsem zase vstala a pokračovala v cestě. A čím víckrát jsem upadla, tím rychleji jsem se potom začala zvedat.

Pochopila jsem totiž, že život není o tom, že když se jednou zvednu, už budu pořád stát. Takhle to nefunguje. Vždycky budou pády, to je nevyhnutelné. To nejdůležitější je uvědomit si, že není chybou spadnout, ale zůstat ležet.

Je chybou myslet si, že je se mnou něco špatně, protože padám a chtít to v sobě „opravit“. To je jenom ztráta času a energie. Cílem není přestat padat nebo dělat všechno pro to, abych už nikdy nespadla. Cílem je pochopit, že pády jsou součástí cesty, přijmout je a pokaždé, když spadnu si říct: „Tak jo, spadla jsem.“ Můžu si chvíli poležet, ale potom se prostě zvednu s vědomím, že tohle je přirozená součást života a půjdu dál.

Nechám si to tady uložené, abych si to mohla znovu přečíst až zase příště upadnu a budu mít pocit, že jsem hrozná, protože jsem zase spadla.

A nechám to tady i pro ty, kteří mají taky někdy problém přijmout svoje pády a cítí se kvůli nim špatně. Věřte tomu, že i když spadnete, nejste rozbití. Padáme totiž všichni, jenom ne všichni o tom dovedeme mluvit nahlas. Protože přiznat svůj pád, znamená být zranitelným a z toho máme strach. Ale právě ve zranitelnosti se nachází naše největší síla.  Tak na to příště myslete.