Chvilka poezie aneb nejen chlebem živ je člověk

Třeba Vás v těchto dnech trocha poezie pohladí po duši…

ZIMA A ŽÁR

Dnes pochopila jsem já věcí pár,
co zima značí a co sluneční je žár.
Že zima studená a tmavá je
a že i krutá býti dovede.
Že voda ve vločky se promění,
co jako žiletky tvé srdce poraní.
Že sníh co v dětských očích světla rozsvítí,
dovede býti krutý ke kvítí.
Že mráz jenž v okna krásné tvary maluje,
lidská srdce od sebe na míle vzdaluje.
Že klepe se ti zimou vrabčák v hrsti,
přestože tvé dlaně zdají se být teplé dosti?
Že zima se ti krutá býti zdá
a raději bys poznal slunce žár?
Já zklamat musím duši tvou,
protože i paprsky slunce kruté býti dovedou.
Tak jako zima květy mrazem spálí,
tak někde tam ve velké dáli,
slunce tak silně svítí,
že sežehne i nejkrásnější kvítí.
A teplo je až k nesnesení,
když nikde ani kapka vody není.
Však jedno krásné zdá se býti,
když zima je a sníh se sluncem třpytí.
Tu náhle nevadí ti chlad
a srdce tvé se touží smát.
Když slunce rozlévá se v tvojí duši,
to člověk pojednou už tuší,
že ač teď chladná zima je,
tak na jaře sníh roztaje a slunce bude hřát,
i tam kde nyní panuje jen chlad.