Setkání se smrtí

Někdy život bolí tak moc, až máte pocit, že vás to roztrhá na kusy. Že z vás uvnitř nic nezbude. Jenom velký kráter majestátně se tyčící k nebi. K tomu místu, do kterého byste se teď nejraději vydali. Protože potom už by to nebolelo. Alespoň se to povídá, že už vás potom nic netrápí a nebolí.

A o čem je vlastně řeč? O smrti. Se smrtí jsem se v životě potkala už mnohokrát. Na můj vkus až mockrát. Smrt není někdo, koho byste chtěli potkávat často. Po schůzce s ní vám totiž není zrovna dvakrát dobře. Je to jako dostat ránu do hlavy. A taky do žaludku. Jakoby vám strčila svoji neviditelnou ruku dovnitř a vší silou zmáčkla a držela. U srdce cítíte obrovský tlak a máte pocit, že vám srdce pukne bolestí.

To je ten prvotní šok. Ať už setkání se smrtí čekáte nebo ne. A v momentě, kdy máte pocit, že už tu bolest neunesete, se dostaví druhá strana mince. Najednou necítíte nic. Totální prázdno. Připadáte si jako za tlustým sklem. Vidíte, co se kolem vás děje, ale nic z toho k vám nepronikne. Věci děláte mechanicky jako robot, jedete na autopilota.

V další fázi postupně zase začínáte cítit. Někdy víc, někdy míň, podle toho, kolik zrovna unesete.

Takhle nějak jsem smrt dříve vnímala. Ale nemusí to tak být. K smrti se dá přistoupit i jinak. A o vnímání smrti je dnešní článek. Ale pěkně od začátku.

Nejtěžší z těch všech setkání se smrtí pro mě bylo, když mi zemřel táta a smrt mých nenarozených dětí.

Tátovi bylo 56 let, když se dozvěděl, že má rakovinu tlustého střeva. Týden na to šel na operaci. Otevřeli mu břišní dutinu a hned ji zase zavřeli, protože byla plná metastáz. Verdikt zněl: nedá se s tím nic dělat, pouze paliativní chemoterapie (taková, která vás neuzdraví, pouze vám o něco prodlouží život). Těch devět měsíců bylo opravdu těžkých. Koukat na vlastního tátu, jak vám chřadne před očima, a vy nemůžete nic dělat. Bezmoc. Beznaděj. Když zemřel, vážil necelých 40 kilogramů, zbyla z něho jenom kostra potažená kůží. Během těch měsíců byly dva momenty, které byly pro mě nesmírně těžké a nesmazatelně se mi vryly do paměti.

První z nich byl, když jsem jednou přijela na návštěvu za tátou do nemocnice. Byl kvůli bolestem na opiátech a já ho našla ležet v posteli. Ležel tam ve vlastních výkalech (protože díky nádoru někdy neudržel stolici) a v krvi, protože mu vypadla z žíly kanyla. Došla jsem na sesternu, zda by mu mohli převléct postel a vzala ho umýt do sprchy. Na něco takového jsem opravdu nebyla připravená. Sice jsem vystudovala zdravotní školu (i když jsem do zdravotnictví nikdy nenastoupila) a v nemocnici na praxi viděla a zažila ledacos, ale na tohle jsem připravená nebyla. A to, že se mi potom táta rozbrečel, že mu je strašně líto, že neuvidí vyrůstat svoji vnučku (neteři byly tehdy tři roky) mě odrovnalo úplně. Odjížděla jsem z nemocnice jako v mrákotách a přes slzy sotva viděla na silnici.

Druhý moment, který mě opravdu zasáhl, bylo, když mi táta volal z nemocnice před druhou operací (zauzlovalo se mu střevo). Byl už pod prášky a řekl mi: „Tak už mi dali anděla na cestu do nebe.“ (anděl se říká takové té nemocniční košili, která se zavazuje vzadu na tkaničku a kouká vám z ní pozadí). Tahle věta mě úplně odrovnala. Odešla jsem v práci na záchod, tam se zhroutila za dveře na zem a nekontrolovatelně brečela.

Ještě několik let po jeho smrti jsem se rozbrečela pokaždé, když jsem viděla v televizi nějaký film, ve kterém byl otec s dcerou.

Když byl starší dceři rok a půl, setkala jsem se se smrtí tváří v tvář. Měla jsem hrozné bolesti břicha (podobné jako koliky v těhotenství) a tak jsme jeli do nemocnice. Lékařka mě vyšetřila, řekla mi, že mi dají nějakou kapačku a pustí mě domů. Jenže mě bylo stále hůř, bolest neustupovala, naopak se stupňovala. Poslali mě na ultrazvuk. Ten den tam byl zřejmě nějaký „odborník“, protože si spletl tuk na játrech s metastázami nebo cirhózou, ale zánětu slepého střeva si nevšiml. Byl mě vyšetřit i primář onkochirurgie, takže si dovedete představit, co se mi asi honilo hlavou. Onkologická léčba nebo transplantace s ročním dítětem?!?

Když už jsem brečela bolestí, museli mi dát opiáty a hospitalizovat mě. Mám to díky bolesti a opiátům jako v mlze. Nic nezabíralo a tak mě druhý den objednali na CT, ale volno bylo až ve 23 hodin. Odpoledne, kolem páté hodiny jsem začala kolabovat a tak mě odvezli na CT přednostně. Tam se zjistilo, že mám zánět slepého střeva. Prý se to buď rozhání studeným, nebo operace. Pamatuju si, že jsem řekla, že teda asi ta operace, když už jsem tam. To mi asi zachránilo život. Během operace se ukázalo, že slepé střevo prasklo a měla jsem velký zánět pobřišnice. V nemocnici jsem si poležela ještě týden.

Další smrt, se kterou bylo těžké se smířit, byla smrt mého nenarozeného dítěte. V mém případě šlo o zamlklý potrat ve čtvrtém měsíci. Šli jsme na kontrolní ultrazvuk a tam nám řekli, že miminku už netluče srdíčko. Byl to šok. Druhý den jsem musela jít do nemocnice na zákrok, při kterém odstraní mrtvý plod z těla.

Po příjmu jsem čekala asi dvě hodiny v posteli, než na mě přijde řada. Potom mě zřízenec odvedl na oddělení s operačními sály. Dal mi do ruky anděla a prostěradlo, přidělil gumové galoše a řekl, ať se támhle převléknu. V jakési chodbě, která vedla do dalších místností a kam mohl kdykoliv někdo přijít. Potom mě poslal čekat do předsálí. Seděla jsem tam sama snad ¼ hodiny a čekala, až přijdu na řadu.

Hlavou mi neustále běhalo, že se nechci svého dítěte vzdát. Že je sice mrtvé, ale pořád je u mě. Ta představa, že mi ho vezmou, byla hrozná. Hlava věděla, že to jinak nejde, ale srdce se tomu hrozně bránilo. Slzy mi tekly po tváři a čas se neskutečně vlekl. Potom pro mě přišla sálová sestra a odvedla mě na sál. Byla hodná a utěšovala mě, že to bude dobré. Musela jsem si vylézt na operační lehátko, nohy zapřít jako při porodu, do ruky mi napíchli kanylu, dostala jsem masku a nastala milosrdná tma. Když jsem se probudila, cítila jsem už jenom neskutečné prázdno.

Gabče tehdy ještě nebyly ani dva roky. Řekli jsme jí, že miminko už nežije, že odešlo do nebe a ona se na mě podívala těma svýma nevinnýma dětskýma očima a řekla: „Áďa pápá.“ (tehdy u ní všechny holky byly Kája a kluci Áďa).  Dala jsem fotku z ultrazvuku a těhotenské testy do rámečku, zapálili jsme svíčku a rozloučili se.

Když se mi o dva roky později narodila Natálka, několik měsíců jsem intenzivně v ložnici cítila přítomnost někoho dalšího. Většinou sedával v křesle v rohu místnosti. Byl to Áďa. Přestala jsem jeho přítomnost cítit až poté, co jsem prošla jedním šamanským rituálem, při kterém jsme se spolu rozloučili, a já ho nechala jít.

Necelý rok po Natálčině narození jsem se musela vyrovnat s další smrtí mého nenarozeného dítěte. Tentokrát to bylo o to horší, že tu smrt jsem si sama vybrala. Celý život jsem si myslela, že bych nikdy nemohla dobrovolně podstoupit přerušení těhotenství, ale člověk míní a život mění. To jaro jsem byla skoro tři měsíce v kuse nemocná. Začalo to angínou, pokračovalo zánětem nosohltanu, zánětem dutin a končilo chřipkou. Byla jsem ve stavu, že na záchod mě museli vodit, protože jsem nemohla sama ani chodit, prostě už jsem neměla sílu. Do toho jsem v té době plně kojila, dcera odmítala jíst cokoliv jiného než mateřské mléko, pouze občas pár lžiček příkrmu nebo ovoce. Dvakrát za noc se budila na kojení.

Tenkrát jsem si sáhla na dno svých fyzických i psychických sil. No a pár týdnů na to jsem otěhotněla. Bylo jasné, že v tomto stavu opravdu není další dítě možné. Lékař mi těhotenství také nedoporučil. To nicméně nijak nezmenšilo bolest a pocity viny, které jsem v té době prožívala. Navíc v ten samý den, kdy jsem šla na přerušení těhotenství, moje nejlepší kamarádka v té samé nemocnici porodila holčičku. Občas má život opravdu krutý smysl pro humor.

Jsem HSP (Highly sensitive person), v češtině vysoce citlivá osoba. To znamená, že vnímám všechno mnohem intenzivněji. Spousta lidí díky tomu vnímá i věci, které ostatní ne. Patřím mezi ně. Poté, co jsem si udělala kurz energetického léčení, se tato schopnost ještě zintenzivnila. Dnes už vnímám smrt trochu jinak. Vím, že zemře pouze fyzické tělo, ale duše je nesmrtelná. To ale neznamená, že mě nebolí, když zemře někdo blízký. Jen už to teď není tak moc intenzivní a smutek netrvá tak dlouho.

O vánocích zemřela manželova babička. Bylo jí 88 let. Na mě působila jako pohádková babička a měli jsme k sobě blízko. Byla už hodně nemocná a ležela v nemocnici se zápalem plic. Ve středu jsem velmi intenzivně cítila, že se blíží konec. V duchu jsem s ní rozmlouvala, že se nemusí bát, že budu v duchu s ní a budu ji držet za ruku, když to nejde kvůli jejímu covidu fyzicky. Hodně jsem ten den plakala. V pátek zemřela. Přesně za týden od její smrti se se mnou přišla rozloučit. Intenzivně jsem cítila její přítomnost, v duchu jsem ji objala, řekla jí, že ji mám ráda a že mi bude chybět. Potom jsme se rozloučili a ona odešla. Bylo to hodně emotivní a hodně jsem u toho plakala.

Po čase jsme si udělali s mužem a dětmi takový malý rodinný rituál. Zapálili jsme si svíčky u babiččiny fotky, na papír jsme napsali pro babičku od každého z nás nějaký vzkaz o tom, že ji máme rádi a co pro nás znamenala a ten jsme poté za zvuků šamanského chřestidla rituálně spálili a poslali jí ho skrze kouř do nebe. Poté jsme se všichni objali a vše nechali doznít.  Od té doby už cítím jenom klid a smíření.

Ta cesta k tomuto přístupu byla dlouhá, ale stála za to. Je to o hledání hlubšího smyslu života, o pochopení sebe sama a žití vědomého života. 

V naší společnosti je smrt velké tabu. Přitom smrt je přirozenou součástí života. Už v momentě našeho narození vlastně začínáme pomalu umírat. Ale my se tváříme jako, že smrt vlastně neexistuje. A když se potom se smrtí někoho blízkého setkáme, divíme se, jak moc nás to zasáhne. Jsme jako paralyzovaní. No, není divu. Dnešní západní společnost je posedlá kultem mládí. K tomu se přemítání o smrti opravdu nehodí. Slovo smrt je skoro považováno za sprosté. A tak většina lidí prostě dělá, že smrt se jich vůbec netýká.

Myslím si, že je dobré o smrti mluvit. Obzvlášť s dětmi. Já si s dětmi o smrti občas povídám. O tom, že jednoho dne všichni zemřeme, že v přírodě to tak funguje. O tom, že zemře pouze naše fyzické tělo, ale duše je nesmrtelná. Odejde do nebe, kde se potká s dalšími dušemi, a že jednoho dne se opět narodí do nového těla. V těchto dnech jsem za to byla moc ráda, protože jim to pomohlo se lépe se smrtí jejich prababičky vyrovnat.

Ráda bych skončila tento článek trochu pozitivně a tak s vámi budu sdílet jeden můj rozhovor o smrti, který jsem měla se starší dcerou:

„Mami, když by ti někdo usekl hlavu, tak umřeš?“

„Ano Gábi. Proč se ptáš?“

„Zdál se mi ošklivý sen. Já nechci, aby tys někdy umřela.“

„Každý jednou umře Gábi, i já. Ale slibuju ti, že udělám všechno pro to, aby to bylo co nejdéle. A i když jednou umřu, tak budu pořád s tebou, ve tvém srdci a budu na tebe z nebe dohlížet.“

„To je to nejkrásnější, co jsem v životě slyšela.“