Padesátka na dohled a chuť žít víc po svém

Letos mi bude padesát. Nikdy jsem věk neřešila, ale přiznám se, že tohle číslo mě úplně v klidu nenechává. Ne, že bych měla pocit, že jsem stará, někde uvnitř mě je pořád ta malá ztřeštěná holka, ale uvědomuju si, jak ten čas rychle běží. Říkám si, kdy se to jako stalo? Kdy těch skoro padesát let uteklo? A taky si uvědomuju, že už toho mám pravděpodobně víc za sebou než před sebou.

A možná proto cítím, že letošní rok bude jiný. Možná je to tím věkem, možná dalším právě začínajícím devítiletým cyklem. A možná na tom vůbec nesejde. Není důležité proč, ale to, jak se právě cítím. Rozhodla jsem se, že letošní rok bude jiný. Začala jsem změnou účesu. Dělám drobné změny. Žádná velká dramata. Prostě krůček po krůčku. Malé drobné výzvy, které ale, jak věřím, budou mít dlouhodobé výsledky.

Vnímám kolem sebe zvláštní víření, jako kdybych byla na kolotoči a cítím, že to nejdůležitější a nejlepší, co můžu udělat, je zůstat v klidu. Obrátit pozornost od toho vnějšího hluku a chaosu dovnitř, do sebe a tam hledat odpovědi. Protože jedině tam člověk může najít svoji vlastní cestu dál. Je úplně jedno, co se děje kolem.

Věnovat neustále pozornost pouze tomu vnějšímu světu je jako chodit po světe a mít nasazenou masku s virtuální realitou. Všude okolo se toho tolik děje. Všude je tolik vzruchů, tolik možností, tolik toho, co láká. Ale ne všechno, co vypadá lákavě, je to pravé pro mě. Je tak jednoduché podlehnout té iluzi, mít pocit, že můžu všechno mít, můžu dělat všechno, co chci. Nebo naopak řešit, že nejsem dost dobrá, protože tenhle odborník ukazuje to, jak bych měla fungovat, a to já neumím. Jsem tak na 50 %, to mám sakra ještě hodně práce. Je to jako volání sirén, nemůžeš si pomoct.

Ale když sundáš masku, najednou zjistíš, že jsi v úplně jiném světě. V tom reálném. Je to jako žít v kouzelném paláci plném luxusu a najednou se probudit ve staré chajdě uprostřed ničeho. Nejdřív ti to možná bude připadat hrozný, bude ti chybět pohodlí, zábava, rozptýlení. A asi to bude chvílemi i bolet. To, co bolí, ale není ztráta majetku, zábavy, pohodlí a možností, to je jen iluze, ve které jsi žil. To, co bolí není pravda, která se ukázala. Je to bolest plynoucí z uvědomění, kolik času jsi ztratil ze skutečného života. Z toho obyčejného, všedního, možná někdy nudného, ale reálného. Z toho, kde ty jsi skutečně ty. Buď tím, kým doopravdy jsi. Záleží jenom na tobě, jestli půjdeš cestou svého srdce. Cestou, která je pravdivá. Možná někdy nepohodlná, ale tvoje.

Tou virtuální realitou jsou naše naučené vzorce chování, to, co nám bylo vštípeno (ať už úmyslně nebo v dobré víře, že tohle je pro nás to nejlepší). To je ten náš autopilot, na kterého většinu dne jedeme. Fakt dlouho jsem řešila, co se mi děje a proč se mi to děje, co je toho příčinou až mi došlo, že to je úplně jedno. Důležité je, že se v každém momentě můžu rozhodnout pro změnu. Můžu vylézt z té klece, do které jsem se sama zavřela. Přemýšlením o tom, proč v ní jsem a kdo za to může, se asi nic nestane, že? Pořád budu v kleci. Ok, tak co ji třeba otevřít a prostě odejít. Někdy je to tak strašně jednoduché, až je to pro naši hlavu nepochopitelné. Jo, prostě fakt stačí tak málo – rozhodnout se, otevřít dveře a jít. That’s it.