Smrt jako součást života

Dneska jsem smažila cibulku a u toho si zpívala Nad stádem koní (v rámci tréninku na sbor). Na tom by za normálních okolností nebylo nic tak zvláštního. Ale…

V ten moment jsem si uvědomila, že tu cibuli mám od člověka, který odchází a kterému tuhle písničku máme zpívat na posledním rozloučení.

Někdy má život fakt zvláštní smysl pro načasování.

Přemýšlela jsem dlouho jestli o tomhle mám psát, protože to je velmi křehké, ale i tohle je součást života. Naše smrtelnost. Odcházení a to, jak se s tím vyrovnat.

O smrti se moc nemluví. Děláme, že tady není a když přijde, jsme její přítomností doslova paralyzovaní. Přitom smrt je přirozenou součástí našich životů. Sotva se narodíme, začneme s prvním nádechem umírat. Kolik těch nádechů a výdechu bude, to nikdo neví a je to tak dobře.

Líbí se mi myšlenka žít nejenom každý svůj den jako by byl poslední, ale i každý nádech. Žít v přítomnosti a vědomě se rozhodovat o každém dalším nadechnutí. Neřešit, co bylo v minulosti, ani co nám přinese budoucnost, protože tím ztrácíme přítomný okamžik.

Smrt je v tyhle dny přítomná, cítím ji ve vzduchu. Nejenom dnešním prožitkem. Včera to bylo 22 let, co zemřel můj táta. 22 let. Připadá mi to nemožné. Kdy se to jako stalo, že uběhlo tolik let. Uvědomila jsem si, že svojí větší půlku dosavadního života jsem prožila bez něj.

A přesto se mi i po těch letech vybavuje spousta vzpomínek. Jako by to bylo včera. V tomhle je život milosrdný, že si skrze pocity můžeme ty vzpomínky vybavit. Pro někoho možná nemilosrdný, protože bolest ze ztráty můžeme prožívat taky stále dokola. To už je na každém z nás. Já si vybrala tu první možnost. Prožívat znovu z času na čas ty hezké chvíle a být za ně vděčná. Vím, že někdy je smířit se se smrtí těžké, ale vždycky máme na výběr.

Pokud vás zajímá víc, napsala jsem po jedné takové ztrátě na tohle téma článek s názvem Setkání se smrtí (mimochodem tento článek je nejčtenějším článkem u mě na blogu a má už skoro 3,5 tisíce přečtení). Je to trochu delší čtení, ale myslím, že je důležité o těchto tématech mluvit a psát. Protože smrt tady vždycky byla, je a bude. A záleží jenom na nás jakým způsobem ji budeme vnímat.

S láskou

Šárka