KDYŽ SE STŘETNE PERIMENOPAUZA S PUBERTOU

Být mámou přináší mnohé výzvy. Přiznám se, že už dva dny před Gabčiným návratem z tábora jsem začala pociťovat lehký tlak v žaludku. Cítím ty změny v sobě a nevěděla jsem, jak na ně bude reagovat.

Tak jo, bylo to velký. Nejdřív tedy musím říct, že jsem si uvědomila ten obrovský rozdíl mezi tím, když máte jedno anebo více dětí. Jedno vyžaduje pozornost, ale dvě… Nedej Bože víc… 😅 Nejenom, že vyžadují pozornost, ale taky pořád něco řeší mezi sebou a hlučí. A to já s mojí vysokou citlivostí nesnáším moc dobře. Takže moje energie šla dost rychlým tempem dolů.

A v neděli nastal teprve ten správný sajgon. Když se totiž sejde dítě v pubertě a matka v perimenopauze, to je teprve zábava. 😅 Večer scéna veliká, pláč na obou stranách. Jako upřímně, občas je mi mého muže trochu líto. Nejdřív utěšil dítko, potom přišel utěšit mě.

Hodně jsem ten večer plakala. Jako by mi najednou nic nedávalo smysl. Rodina, vztahy, práce, život. Prostě nic. Jako by se najednou všechno zbořilo a potřebovalo být vybudováno znovu a jinak.

V jeden moment se mě muž zeptal, zda chci být sama a já jsem mezi vzlyky vykřikla: „Ale já už jsem sama!“ On mi na to řekl: „Nejsi, já jsem tady s tebou.“ A to bylo asi to, co jsem potřebovala slyšet. Od dětství si nesu pocit, že „jsem na to sama“ a taky jsem tak celé roky fungovala. Já nikoho nepotřebuju, já to zvládnu. A najednou jako by to bylo pryč. Když jsem se na to podívala pravdivě, došlo mi, že nemusím být a nejsem sama. Že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi a jsou tady se mnou a pro mě. Že jenom stačí se tomu otevřít a přijmout to.

A tak jsem za tuhle naši večerní scénu vděčná, protože skrze ni mohlo odejít to, co už nepotřebuju. V pondělí se to ještě usazovalo, v úterý proběhlo ještě nějaké jiskření, ale nakonec se to usadilo. Pomohlo mi to, co poslední týdny dělám. Šla jsem za Gabčou a otevřeně jí řekla, jak věci cítím. Vždycky jsme spolu mluvili o svých pocitech, ale teď to bylo jiné. Když totiž máte odvahu vidět věci takové, jaké doopravdy jsou, druhý to cítí a nemá potřebu s vámi bojovat.

Ještě se vrátím k těm mateřským výzvám. Puberta je pro mámu náročné období. Vůbec jsem nedávala to, že na mě moje dítě, které na mě ještě před nedávnem koukalo jako na Boha, najednou hází opovržlivé pohledy, odsekává mi, v určitých momentech nic nerespektuje a není s ním vůbec řeč. A taky, že mě najednou už tak moc nepotřebuje. Že už začíná mít svůj vlastní názor a ten můj jí zas tak moc nezajímá. Že se mi už tolik nesvěřuje. Kdy se to jako stalo?

A tak se učím být mámou jinak. Nechávat jí její vlastní prostor. Nebrat si to osobně. Dost mi pomohlo uvědomit si, že by se takhle chovala ke každé jiné mámě, kterou by měla a že to se mnou nesouvisí. Že se prostě potřebuje pomalu začít přeměňovat v ženu. Potřebuje větší samostatnost, možnost dělat svoje vlastní chyby a nést za ně důsledky. A že ji musím nechat jít svojí vlastní cestou.

Není to pro mě úplně jednoduchý, ale tohle je prostě přirozený vývoj. Jedna etapa našeho společného života pomalu končí a mě nezbývá než věřit tomu, že dostala to, co potřebovala a zvládne to až přijdou její vlastní výzvy. Už nejdeme životem spolu, ale vedle sebe a jednoho dne půjdeme každá sama. Ale pořád tady budu pro ni, když bude potřebovat. A já doufám, že to nebude jenom potřebovat, ale hlavně chtít.

S láskou 🩷

Šárka