Láska a dualita

Dlouho jsem nechápala, proč když svého muže miluji, mě někdy tak příšerně vytáčí. Někdy mě opravdu dokáže vytočit doběla. Tak, že se ze mě stává hysterická běsnící saň, která nehledí napravo, nalevo. Která dokáže svým jedovatým štířím ocáskem bodnout do toho nejzranitelnějšího místa.
Štír má totiž takovou vlastnost, že když ho někdo zraní, tak dokáže zasáhnout svým jedovatým bodcem pěkně hluboko (mnohdy aniž by chtěl). A teď si představte, že váš muž je taky štír. A aby toho nebylo málo, tak jedno z dětí také. Dovedete si představit ten hukot? Ale zpátky k tématu.

Náš svět je duální. Co to znamená? Že všechno má svůj protipól. Černá a bílá, teplo a zima, noc a den, dobro a zlo, krásný a ošklivý, a tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. A co to znamená pro nás a naše vztahy? Že v našich vztazích se projeví nejenom naše kladné stránky, ale i ty záporné.
Když někoho milujeme, probouzí to to nejlepší v nás. O druhého se láskyplně staráme, zajímáme se o to, jak se mu daří, snažíme se mu vycházet vstříc, vymýšlíme různá překvapení, abychom mu udělali radost, trávíme s ním spoustu času a tak podobně.

Ale občas se nám stane, že nás partner/ka něčím vytočí. Nedává si po sobě dolů záchodové prkénko, i když ví, že nám to vadí, netráví s námi tolik času, kolik bychom si představovali, zase zapomněl/a na naše výročí svatby, nemá rád vaše kamarády apod. (dosaďte si sami to, co vás štve na vašem partnerovi). A vy jste najednou otrávení, nepříjemní, nemáte chuť se s partnerem vůbec bavit nebo na něj/ni jen křičíte. Když přijde domů, místo toho, abyste mu/jí vrazili obvyklou pusu, máte spíš chuť mu/jí vrazit facku. Spirála se roztáčí, pocit viny se střídá s pocitem ještě větší naštvanosti. Většinou si vyčítáte, že jste se zase nechali vytočit a vyskočili jako čertík z krabičky i když jste si už alespoň 1000x slíbili, že to dělat nebudete. Sebemrskačství vyvolané pocitem viny.

A co když vám řeknu, že je to vlastně úplně normální a přirozené? A že to bez toho ve vztazích vlastně ani nejde?

Možná namítnete, že Máňa s Pepou od vedle se spolu nikdy nehádají. Ano, určitě se najdou výjimky, ale častěji se vám s tím Máňa nebo Pepa prostě jen nesvěří. Ať už proto, že jak se říká, neperou svoje prádlo na veřejnosti nebo se jim prostě jen nechce ukazovat svoji nedokonalost. Znáte to – dokonalé a harmonické manželství a najednou se rozvádí a většina lidí to nechápe. Vždyť to přeci byl takový skvělý pár. Ono se totiž kolikrát něco tváří na povrchu bezchybně, ale ve skutečnosti uvnitř něco hnije. Jen vy o tom nevíte.

A jak je to tedy s tím, že je to vlastně úplně normální a v pořádku? Věc se má takto: pokud někoho milujeme, projeví se ve vztahu naše nejlepší vlastnosti, ale zároveň s nimi se objeví i ty nejhorší. Dualita – vzpomínáte? Láskyplný vztah vynáší na světlo všechny naše stará zranění a bloky, které si s sebou neseme z minulosti. Ať už z dětství nebo z minulých vztahů. Náš partner je nám pouze zrcadlem. Ve vztahu se totiž lidé učí, navzájem se osvobozují od zranění a naučených vzorců chování. Vědomý člověk ví, že to, co nás štve na našem partnerovi (a nejenom na něm, to platí obecně) je pouze něco, co nemáme vyřešené u sebe. To, že nám partner zrcadlí naše nevyřešené záležitosti, je vlastně projevem lásky. Dává nám tím příležitost k růstu (co zůstává skryto, nelze uzdravit).

Jeden příklad ze života. Můj manžel mě celé roky vytáčel svými neustálými připomínkami ke všemu. Nedovedete si představit, jak mi tím lezl na nervy. Podle něho si věci jenom nahlas komentuje. Podle mého mě buzeruje. Tisíckrát jsme na to téma narazili. Tisíckrát jsem mu řekla, že mě to štve. On mi tisíckrát řekl, že to vnímá jinak a že se pokusí to tolik nedělat. Vždy uplynulo pár dnů a vše zajelo do starých kolejí. Do té doby než mi došlo, že mi pouze zrcadlí můj problém z dětství. Jeho chování mi připomínalo přístup mojí mámy, když jsem byla malá (a možná i velká 🙂 ). Pocit, že nic neudělám dobře, vždycky to jde líp. Tímto bych ráda řekla, že svojí mámu miluji a vím, že každý rodič řeší věci tak, jak v tu chvíli nejlépe dovede (už se těším, co jednou uslyším od svých dětí 🙂 ). A že je to také o mých vlastních hranicích. Když mi to došlo, sedli jsme si s manželem a já mu znovu řekla, že mi to vadí, že tím překračuje moje hranice. Následovala jeho obvyklá odpověď, že se pokusí to tolik nedělat. Jenže to mi tentokrát nestačilo. Trvala jsem na tom, že to nebude dělat vůbec. To ho trochu vyvedlo z konceptu, ale já zůstala klidná a trvala si na svém. Nakonec to přijal. Od té doby už s tím nemáme problém.

Přestaňte si tedy vyčítat, že se ve vztahu k těm, které máte nejraději, projevuje i to nejhorší z vás. Je to přirozené. Důležité je se na tyto situace vždy podívat z nadhledu, přemýšlet o tom, co mi mají říct a pak s tím pracovat. Přijměte to jako fakt, nebojujte s tím. Pokud tohle pochopíte, máte vyhráno. Je to totiž projev lásky v té nejčistší podobě.

To nejlepší z nás se nemůže ukázat bez toho nejhoršího a o tom je dualita ve vztazích.

Takže tímto děkuji svému manželovi za to, že mě někdy tak neskutečně vytáčí, protože mi tím dává příležitost k růstu. Jsi prostě the best one 🙂