Proč je tak těžké být sám sebou?

Jste za každé situace sami sebou nebo se taky občas dostáváte do situací, kdy potlačujete svoje pravé JÁ? Třeba proto, že máte strach jak na vaše názory nebo chování bude reagovat vaše rodina, kolegové v práci, kamarádi, sousedi nebo váš partner?

Myslím si, že většina z nás nějakým způsobem svoje JÁ potlačuje, zapírá nebo mu brání v rozletu. Ať už vědomě či nevědomě. Znáte to:

• Co by tomu řekli lidi?
• Co si o mě šéf pomyslí?
• Přeci nemůžu přiznat svojí chybu před dětmi?
• Přeci nemůžu chodit s mužem, který je o 10 let mladší?

A tak dále a tak dále…

K čemu to vede? Neděláme věci, které máme opravdu rádi. A nežijeme podle našich potřeb a představ.

• Nejdete večer ven, protože co by tomu rodina řekla.
• Neřekneme šéfovi, že ten nápad, se kterým přišel, není úplně to pravé ořechové a může to negativně ovlivnit naše vztahy se zákazníky.
• Neřekneme dětem, že je nám líto, že jsme na ně křičeli, protože teď prostě máme náročnější období.
• Nezačneme vztah s mužem, který pro nás třeba mohl být tím pravým.

Máme nasazené masky a divíme se, že nejsme šťastní. Možná jsme pro ostatní skvělí, protože jsme přizpůsobiví, protože nevybočujeme z řady, ale uvnitř jsme nervózní, napjatí, často nás něco nebo někdo naštve, v horším případě z toho onemocníme.

A co, když to tak někdo nemá?

• Třeba sousedka, která si každé úterý večer na sebe udělá čas a přestože má, stejně jako my, dvě malé děti, si jde zaběhat („měla by sedět doma jako já a věnovat se dětem, to se přeci od matky očekává“).
• Nebo kolega, který klidně šéfovi řekne, že si myslí, že tohle není dobrý nápad („šéfovi se přeci neodporuje“).
• Kamarádka klidně řekne dětem, že ji mrzí, že na ně křičela. Má toho teď hodně v práci a je z toho nervózní. Ví, že to nebyla jejich chyba a je jí to líto („před dětmi se přeci slabost nepřiznává, pak si z nás budou dělat dobrý den“).
• A ta ségry kamarádka si klidně začne randit s klukem, který je o deset let mladší než ona („no chápete to, co si o ni asi tak lidi budou myslet“).

Víte, co mají všichni ti lidé společného? Dělají věci, které chtějí, jsou sami sebou a neřeší, co si o nich kdo pomyslí. Žijí tak, jak to vyhovuje jim, tak jak to potřebují oni. Ne tak, jak to od nich očekávají ostatní. Každý ve svém životě potřebujeme něco jiného, každý máme svojí cestu. A to, že ta vaše není stejná jako třeba vaší sousedky, není přeci špatně. Každý máme právo na to, být sám sebou. To jenom náš vlastní strach nám brání být tím, kým opravdu jsme.

Představte si, že žijete v dokonalém světě, ve kterém vás nebude nikdo soudit. Každému bude úplně jedno, že máte o 10 let mladšího kluka, růžové vlasy a každou neděli jdete s rodinou na oběd místo toho, abyste vařila. Klidně můžete nahlas říct, že vás štvou děti a že to někdy nezvládáte a nikdo se tomu nediví. Nemusíte hlídat sousedčiny děti, i když zrovna máte čas, ale nemáte chuť. Můžete říct kolegyni, že vám vadí to nahlas puštěné rádio. Manželovi můžete říct, že se vám prostě nechce v sobotu na obvyklý oběd k jeho rodičům a on to chápe. Dokonce i jeho rodiče to chápou. Sci-fi? Nikoliv. Máte plné právo všechny tyhle věci udělat, to jenom strach vám v tom brání. A stejně tak ostatní mají právo s tím nesouhlasit. Ale to už je zase jiná kapitola.

Nedovolte svému strachu bránit vám ve šťastném životě.

Vesmír to zařídil velice moudře.

Pokud si například kolem svého srdce stavíte ochranné zdi, aby vás nikdo nemohl zranit, těžko můžete poznat pravou lásku. Ani ta se k vám přes tu zeď totiž nedostane. Pokud si budete hrát na silnou a nezávislou ženu, která vlastně nikoho nepotřebuje, ale uvnitř bytostně toužíte po lásce a pohlazení, nemůže to nikdy skončit happy endem. Do svého okolí totiž vysíláte úplně jiné vibrace, než ty, které potřebujete. Těžko si můžete do života přitáhnout hodného a citlivého muže, který o vás bude pečovat a bude vás na rukou nosit, když vysíláte do vesmíru signály, že nikoho takového vlastně vůbec nepotřebujete. Ono to totiž jinak nejde. Můžete se sebevíc snažit, ale hlavou zeď prostě neprorazíte. Ten, kdo vám už tolikrát ublížil, totiž nebyli ti muži, to jste byla vy sama. Najděte v sobě odvahu být tím, kým opravdu jste a uvidíte ty změny.

A takto je to se vším.

Mám pro vás návrh. Pojďme se trochu přiblížit tomu dokonalému světu. Pokud totiž budete žít život, po kterém opravdu toužíte, nebudete mít potřebu řešit sousedčino běhání a kamarádčina mladšího přítele. Budete chápat, že je to jejich cesta a že to jejich duše takhle potřebuje. Stejně tak, jako některé věci potřebuje ta vaše. Najděte jeden svůj strach, jednu situaci, ve které jste někým jiným než opravdu sami sebou a zkuste to změnit. Jde to. Zavřete oči a prostě to udělejte. Strach totiž nejlépe porazíte tak, že uděláte to, čeho se bojíte. Věřte tomu, že se vám hodně uleví.

Ale abych tady nekázala vodu a sama nepila víno, sbírám ze země pomyslně vhozenou rukavici a výzvu přijímám.

Mým strachem je to, že řeším, co si o mě kdo pomyslí, když se dozví, že vnímám věci mezi nebem a zemí víc, než je běžné. Díky tomu, že jsem HSP (highly sensitive person) čili vysoce citlivá osoba, mám dar vnímat emoce druhých lidí. Dokážu se na ostatní lidi nacítit a slyším „zpěv jejich duše“. Prostě dokážu přečíst to, co jejich duše opravdu potřebuje a to jim potom sdělit. Komunikuji s anděly/vesmírem/univerzem nebo jak tomu chcete říkat. Ne, nejsem žádná čarodějnice, která trhá mouchám křídla a vaří z nich čarovné lektvary, jen prostě dokážu vnímat věci, které většina lidí nevnímá, ale které tu přesto jsou. Dokážu pomocí léčivé energie pomáhat ostatním lidem léčit jejich bolestivá místa a pomoci jim pochopit cestu jejich duše. A jsem na to hrdá.

Víte, co vám řeknu? Je to vlastně hrozně osvobozující pocit, dovolit si být tím, kým opravdu jsme. Ze srdce vám přeji, ať i vy naleznete odvahu se touto cestou vydat. Jděte zpříma a se vztyčenou hlavou, můžete totiž na sebe být hrdí, ne každý člověk v sobě tolik odvahy nalezne.